7. Port Angeles

14. dubna 2009 v 20:00 | Juanita |  Na pokračování...
Ráno jsem se probudila a málem jsem nevěřila vlastním očím-za okny se nad stromy vznášela obrovská zlatavá koule. Tenhle pohled mě probudil, dostatečně na to, abych vyskočila z postele a zjistila, že to je skutečné. Ve Forks svítilo slunce. Z oblohy můj pohled okamžitě zamířil na příjezdovou cestu-policejní auto už tu nebylo. Rychle jsem se běžela do kuchyně nasnídat, umýt a učesat, natáhla jsem na sebe džíny tričko a přes rameno si přehodila jenom mikinu. Měla jsem takovou radost z té zářízí koule na nebi, že jsem si až s řevem motoru uvědomila, co se dělo předešlého dne. Veškeré veselí bylo ta tam a moje myšlenky se začaly zběsile ubírat úplně jiným směrem-ke všem těm legendám o upírech, o kterých jsem četla. Neměla jsem ponětí, co udělám, až Edwarda-potencionálního upíra uvidím a věděla jsem, že bych to měla hezky rychle vymyslet.

Jak se později ukázalo, veškeré moje snažení bylo zybtečné-ani on, ani nikdo z jeho rodiny, nebyl přítomen. Spolu s mým pohledem na prázdný stůl v zadní části jídelny jsem cítila, jak mi srdce padá do žaludku, který byl asi tak stokrát těžší než obvykle. Slunce. A nikdo tu není.

"Pojedeš s námi nebo ne?" říkala Jassica ve chvíli, kdy jsem snad po milionté probírala veškeré své upíří teorie. Trhla jsem sebou a otočila se na ni.
"Bello, co je to s tebou? Vůbec nás neposloucháš." Ukázala sice na sebe a Angelu, ale ta jenom seděla a shovívavě se usmívala.
"Promin. Co si to říkala?"
"Jestli s námi pojedeš dns odpoledne do Port Angeles vybrat šaty na ples...."
Dál už jsem nevnímala, co říká. Port Angeles. Kniha.
"Jasně, ráda." pokusila jsem se tvářit nadšeně a soudě podle jejího výrazu se mi to i docela povedlo.
"Tak po škole zajedeme k tobě, hodíš si domů auto a pojedeme."
Škola ubíhala zoufale pomalu. Bez Edwarda a s napjatým očekáváním se to téměř nedalo vydržet. Chtělo to hodně trpělivosti, přežít výuku i ty hloupé žvásty o plesu. Když už jsem se konečně dočkala a běžela domů hodit batoh, z kterého jsem jenom vyndala peněženku a hodila ji do téměř nepoužívané kabelky, zdálo se to jako vysvobození. Tak trochu. Neměla jsem ponětí, co si od té knihy vlastně slibuji. Chvílemi mi připadalo, že čekám, že v ní bude seznam upírů a na něm bude stát Edwardovo jméno i s celou rodinou Cullenových.
Dalo mi dost práce udržet svou mysl pod kontrolou, abych dokázala Jassice odpovídat alespoň tak normálně, jak jen u mně normální bylo, pokud šlo o dívčí záležitosti. A ještě více úsílí bylo potřeba, když došlo opravdu na věc a my stáli v obchodě od sklepa až po střechu zaplněném oblečením. Nechtěla jsem, aby měla Jess pocit, že jsem jela jenom proto, abych si zajistila odvoz do knihkupectví a tak jsem tu protrpěla dobrou hodinku, spíš dvě, než jsem se rozhodla na chvíli zmizet.
"Angelo, kde je Jess?"
"Šla se podívat na boty." Ještě chvilku bych přeci jenom mohla počkat-než se Jessica vrátí.
"Víš.. je normální, že Cullenovi často chybí ve škole?" ptala jsem se co nejlhostejněji jsem dokázala. Ale i kdyby, věděla jsem, že Angela se na nic ptát nebude a hlavně to nebude nikomu vykládat.
"Když je hezky, jezdí celá rodina kempovat. Dělají to tak pokaždé. Rádi sportují."
"Jo, to je na Emmettovi vidět." zamumlala jsem. Angela se usmála, ale nic neříkala. V tu chvíli se za rohem objevila Jessica.
"Jess, omlouvám se, ale nevadilo by, kdybych na chvíli zmizela? Když už jsem tady, tak bych se chtěla podívat do knihkupectví."
Sice se tvářila, jako že jsem blázen když odsud utíkám ke knihám, ale nic neříkala. Měly jsme se zase sejít v půl osmé v restaura La Bella Italia a já jenom doufala, že trefím tam i zpět. Když jsem vylezla z obchodu ven, vytáhla jsem z kabelky mapu, kterou jsem si tam dala už včera. Křiklavě růžovou jsem na ní měla zakrouškovanou malou tečku představující můj cíl-teď jsem k ní přídala ještě jednu, restauraci. Trvalo mi půl hodiny, než jsem obchod našla, takže jsem nejspíš trhla nový rekord v tak malém městě. Když už jsem vystoupala po schodech nahoru a stála u dveří, začalo se stmívat.
Knihkupectví bylo malé, možná ještě menší než to, a za pultem stál vysoký dlouhovlasý indián. Usmíval se na mně, ale současně si mě podezíravě prohlížel, což se ještě zhoršilo, když jsem mu řekla, jakou knihu vlastně hledám. Přinesl mi ji ze zadní části obchodu, z čehož jsem usoudila, že tak úplně normální to nebude. Nic jsem neříkala, zaplatila a odešla.
Tou dobou už byla tma a já jsem měla co dělat, abych viděla na plánek města. Pomalým krokem jsem se vydala dolů po schodech, až jsem se ocitla v té nejtemnější části téhle cesty. Zakňourala jsem, ale pokračovala dál. V tom se zpoza rohu připotácela trojice mužů a alespoň dva z nich byli úplně na mol. Otočila jsem se, rozhodnutá vrátit se do obchodu a poprosit o pomoc, protože si mě všimli a jen co jsem udělala tři kroky zpátky, začali na mně volat. Jejich hlasy se pořád přibližovaly a já moc dobře věděla, že se nestihnu dostat ani do poloviny těch schodů, natožpak na konec. Uhnula jsem na jednu úzkou cestu lemovanou stromy ve snaze, že se jim po pár metrech ztratím, někde se schovám a stejnou cestou uteču, až mě obejdnou. Jemže jsem neodhadla vzdálenost a najednou jsem se ocitla na nějakém starém parkovišti a neměla žádnou šanci utéct pryč. V krku jsem měla jako v poušti, vyschlo, nemohla jsem skoro ani dýchat, natožpak křičet. Trvalo jenom pár chvil, než se objevili proti mně. Stála jsem tam, sama.
"Tak tys nám chtěla utýct, kočičko?" zašklebil se jeden z nich a ostatní se dali do smíchu. Mlčela jsem a snažila se nezapomínat, jak se dýchá.
"Dejte mi pokoj." zahučela jsem.
"Ale notak, nebuď taková." Všichni tři se přiblížili tak, že se mě klidně mohli dotýkat a já jsem se jenom rozhlížela ve snaze najít nějaké východisko.
Když už si jeden z nich skutečně troufl a chtěl mi sáhnout na obličej, vylétly zpoza rohu světlomety a ten muž, který byl nejblíž, měl co dělat, aby stihl uhnout z cesty. Vyběhla jsem od nich ve snaze to auto zastavit, ale ani jsem nemusela. Ještě ani úplně nedobrzdilo a už se otevřely dveře u spolujezdce.
"Nastup." poručil hlas. Krk se mi uvolnil, dýchat jsem mohla i za dva a celou mě zaplavil pocit bezpečí. Nemusel to opakovat dvakrát, naskočila jsem dovnitř a auto se rozjelo dřív, než jsem pořádně stihla zabouchnout dveře. Zamířilo rovnou na ty tři a zastavilo se zase těšně před nimi, pak se otočilo a s hlasitým kvílením se vydalo z města.
"Zapni si pásy." poručil.
V celém autě byla tma a jediné, comi zlepšovalo pohled na jeho krásnou tvář, bylo světlo z palubní desky. Sledovala jsem ho a až po chvíli mi došlo, jak se tváří a jak křečovitě svírá volant.
"Ty se na mně zlobíš?"
"Ne." odpověděl stroze, ale anise na mně nepodíval. Všude kolem nás byla tma, takže jsem usoudila, že už jsme dávno vyjeli z města, čemuž jsem se při rychlosti, jakou jel, ani nedivila. Najednou zastavil, ale nepřestával zírat dopředu, ani nepustil volant.
"Co se stalo?" zeptala jsem se, když mlčel až příliš dlouho.
"Mám občas problémy se svojí náturou, Bello. Nejradši bych se vrátil a všechny je..."
"Aha." dostala jsem se zebe, přestože jsem věděla, že to není moc adekvátní odpověď.
"Rozptyl mě, prosím."
"Cože?"
"Prostě něco plácej."
V mysli jsem hledala něco triviální, ale moje jediné myšlenky se stáčely jeho směrem.
"Rozhodla jsem se, že zajedu Tylera."
Nic neříkal, ale v koutku mu zacukalo.
"Proč?"
"Všude vykládá, že se mnou půjde na stužkovací slavnost, ale to není pravda, takže... buď už mi dá pokoj, protože si budeme kvit, anebo se tam zmrzačený nebude moct dostat."
Nic neříkal. Ani teď, ani za dvě minuty, dokonce ani za deset.
"Jessica s Angelou na mně už čekají."
Bez dalších slov nastartoval a rozjel se zpátky k městu.


Omlouvám se za chyby, ale trochu se mi to tady zbláznilo a navíc nemám doma word, takže píšu ve wordpadu :D a pokud se vám to líbí, tak pište do komentářů :) :) :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Claireen Claireen | 19. dubna 2009 v 17:31 | Reagovat

Je to hezký...jenom mi to přijde jako zkrácená verze Stmívání...ale jinak je to vážně moc pěkný! :D

2 Juanita Juanita | 24. dubna 2009 v 20:38 | Reagovat

ona to vlastně je zkrácená verze Stmívání... postupně všech dílů a až potom píšu něco nového

3 Kaku Kaku | Web | 12. května 2009 v 21:59 | Reagovat

Pěkný...fakt moc hezký. Už se těšim na další kapitolu, snad ji plánuješ brzo! Sorry, že teď budu možná obtěžovat, ale nechtěla by ses spřátelit? Mam novej blog, takže ani v podstatě moc netušim, jak to funguje, ale kdybys měla zájem, tak mi písni. Děkuju a měj se. :O)

4 jpqucu jpqucu | E-mail | Web | 26. května 2009 v 5:59 | Reagovat

wlaXHv  <a href="http://palqzbdiebxm.com/">palqzbdiebxm</a>, [url=http://pbcfphvvggvb.com/]pbcfphvvggvb[/url], [link=http://vexnkcyrjxsk.com/]vexnkcyrjxsk[/link], http://pdqymbmazlgr.com/

5 Terka Terka | Web | 27. června 2009 v 22:38 | Reagovat

Ahojky.moc,moc,moc krásný blogík.Twilight mám taky moc,mo,moc ráda.Byla bych moc moc moc ráda,kdybys zašla na muj blog a zanechala nějaký ten komentářík a potom ještě hlásla pro mne na tuto stránku:http://emmo-best.blog.cz/0906/1-kolo-sonc-fotka.Hlasování je dole a jsem tam jako Terka.Díky,díky,díky moccc.Terka.

6 BenyF BenyF | E-mail | 16. ledna 2017 v 19:41 | Reagovat

I found this page on 11th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it's not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Simply search for:  pandatsor's tools

7 ZdenekQ ZdenekQ | E-mail | 17. ledna 2017 v 21:27 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na twilightzoneonline.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

8 FelixX FelixX | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 13:05 | Reagovat

Čekám na nový zajímavý článek na svém blogu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama