6. La Push

17. ledna 2009 v 17:17 | Juanita |  Na pokračování...
V obchodě Mikova otce jsem ještě nikde nebyla, prodával tady sportovní potřeby. Nic pro mě.
Když jsem přišla, nikdo krom Mika tady ještě nebyl.
"Ahoj Bello!" pozdravil mě hned, co mě spatřil.
"Ahoj Miku."
"Tak jak se těšíš? Vypadá to, že bude svítit sluníčko."
Vykoukla jsem z okna a skutečně-těch pár mraků, jenž pluly po obloze, začal rozfoukávat vítr.
"Bude to fajn." Řekla jsem.
Všichni jsme se nacpali do menší dodávky Mikova táty. Jela jsem já, Angela, Jessica, Mike, Erick, Tyler a k mé obrovské nevoli také Lauren.
Většinu cesty jsem poslouchala hudbu z iPoda. Jelikož se mi Tyler donekonečna omlouval a Lauren začala téma hovoru pomalu ale jistě stáčet ke mně a k Edwardovi, bylo to nejmenší zlo. Po půl hodině jsem zavřela oči a předstírala, že spím.
Ve skutečnosti jsem přemýšlela. Nad Edwardem. Najednou se choval moc hezky, mile. A přesto jsem si byla jistá, že mi něco tají. Jen jsem nevěděla, jak zjistit co.
Cesta do La Push, malé indiánské rezervace jižně od Forks, trvala asi dvě hodiny. Když jsem konečně přijeli k pláži, slunce příjemně hřálo, ale přesto se teplota nad patnáct stupňů rozhodně nevyšplhala a foukal vítr. Otevřela jsem oči a spatřila moře, pláž a další auto.
Když jsme vystoupili, Mike se hned běžela pozdravit se skupinkou lidí, kteří u něj postávali. Byli z rezervace a co víc, jednoho z nich jsem znala.
"Ahoj Jacobe." Pozdravila jsem s úsměvem jednoho z nich. Lauren se po mě ohlédla a potom se hned otočila na Jessicu-byla jsem si jistá, že mě zase pomlouvá.
"Ahoj Bello."
"Tak jak se máš?"
"Ale, jde to. A co ty? Co auto, jezdí?"
"Výborně."
Přestože jsem neměla moc dobrou náladu a myslela jsem na to, co teď asi dělá Edward, nemohla jsem se vedle tohohle veselého mladíka mračit.
Po procházce-spadla jsem jen dvakrát-jsme si všichni sedli kolem ohně. Seděla jsem mezi Mikem a Jacobem; na Tylerovi a Erickovi bylo vidět, že je to rozhodně netěší. A to samé by se dalo říct o Lauren a Jess.
To byl asi hlavní důvod, proč Lauren začala.
"Bello? Jak to, že nejel Cullen? To jsi ho nepozvala?"
Už je to tady.
"Pozvala," pokusila jsem se ignorovat Mikův pohled, "ale už něco měl."
"Cullenovi k nám nejezdí." Promluvil jeden z Quileutů. Nikdo mu neodpověděl, ale mě to zarazilo. Nejezdí… spíš jako kdyby měli zakázáno se jezdit.
Jediná cesta, jak se o tom dozvědět něco víc, vedla přes Jacoba. Po půl hodince jsem ho vytáhla pod záminkou další procházky.
"Takže, Jacobe," nasadila jsem co nejmilejší americký úsměv a doufala, že to nebude vypadat moc trapně, "kolik je ti vlastně let? Šestnáct?"
Úmyslně jsem mu přidala. A evidentně to zabralo. Na tváři se mu objevil potěšený úsměv.
"Před nedávnem jsem slavil patnáct."
"Páni, vypadáš na víc."
"Já vím, to bude tou výškou."
Asi dalších deset minut jsem hrabala v paměti nějaké flirtovaní fráze a snažila jsem se projevovat zájem. Nepřišlo mi to úplně fér, ale potřebovala jsem se o Edwardově rodině dozvědět něco víc.
Když už to vypadalo nadějně, zeptala jsem se: "Co to ten kluk říkal o Cullenových?"
"Že sem nejezdí?"
"Ano. Proč?"
"Vůbec bych ti to neměl říkat…"
"Neboj, já to nikomu nepovím." Zase jsem se usmála.
"Tak dobře, ale ode mě to nemáš. Vyprávěl mi to táta, ten to má zase od quileutských starších, ale většina z nás, těch mladších, už tomu nevěří."
"Čemu?"
"Je to jenom taková strašidelná historka."
"To mě zajímá."
Další úsměv; sama sobě jsem se divila.
"Nás, Quileuty, přirovnávají k vlkům. a nás nesnáší jeden další druh. A říká se, že jeden z našich starších kdysi v rezervaci potkal Cullenovic rodinu."
"A?"
"Lovili u nás."
"Kvůli tomu je tady nemáte rádi?"
"Víš, jaký je to druh? Který nesnáší vlky a je nenáviděn jimi?"
Zakroutila jsem hlavou.
"Upíři."
Hned potom se zasmál a já se pokusila jeho úsměv opětovat.
"Říkal jsem, že je to jen taková strašidelná historka. Lovili ale zvířata, takže by neměli být nebezpeční. Stejně je tu ale nechceme."
"Ale tvůj táta tomu věří?"
"Jo. On a pár dalších starších. Když doktor Cullen nastoupil do nemocnice, někteří z nás tam kvůli tomu přestali chodit. S Charliem se o tom tenkrát dost pohádali, ten má doktora Cullena rád."
"Jo, já vím."
Ani nevím jak jsem dokázala přežít zbytek výletu. Vím jen, že jsem nevnímala nikoho a nic. Cestou zpátky jsem zase ležela opřená o okýnko a poslouchala něco uklidňujícího, přestože to nemělo sebemenší účinek.

Když jsem se vrátila domů, Charlie už tu byl. Jen jsem ho pozdravila, řekla mu, ať si ohřeje už připravené jídlo, a vběhla do pokoje. Rychle jsem se osprchovala a šla si lehnout. Pustila jsem si-zase-iPoda, hlasitost vytaženou na maximum. Jen jsem se soustředila na ječivou hudbu, pokoušela se ignorovat všechny otázky, které mi v mysli vyvstávaly. Nevím, po kolika hodinách se mi podařilo konečně usnout, ale rozhodně to nebyl spánek, který by stál za to.
A tohle nebyl sen, po kterém bych toužila.
Stála jsem v lese a zírala do neznáma, když v tom jsem ucítila, jak mě někdo začal tahat za ruku.
Jacob.
"Pojď Bello! Rychle!"
Jen jsem tam stála a nedokázala se pohnout.
"Bello, tudy!" Mikův hlas vycházel ze stejného směru, kam se mě snažil odtáhnout Jacob. Ale v tu chvíli najednou padl na zem a na místě, kde ležel, zůstal stát vlk.
"Jacobe." Vydechla jsem neschopna další reakce. Vrčel a cenil zuby na něco, co stálo za mnou.
Otočila jsem se. Stál tam Edward.
"Pojď ke mně Bello." Promluvil.
Jacob-vlk se postavil mezi nás, aby mi znemožnil jakkoliv se pohnout.
"Nechoď tam, Bello!" volal Mike.
Udělala jsem krok vpřed a Edward se na mě usmál. Ztuhla mi krev v žilách, když jsem si uvědomila, co vlastně vidím. Jeho zuby…

S trhnutím jsem se probudila. iPod se válel na zemi a já byla přiškrcená sluchátky. Podívala jsem se na budík-teprve půl páté ráno. Vstala jsem a šla se podívat z okna-Charlie byl pryč, zase rybaří.
Přemýšlela jsem nad tím, co teď budu dělat. Byla neděle, na jakoukoliv činnost bylo brzo, na spánek pozdě. Chvíli jsem jenom tak ležela pod peřinou, dívala se do stropu a snažila si srovnat myšlenky. Pokoušela jsem se ujistit sama sebe, že to, co se mi právě zdálo, bylo jen a pouze reakcí na historky, které mi Jacob na pláži vyprávěl.
Nevím, jak dlouho jsem byla duchem nepřítomna. Jen jsem věděla, že mi to k ničemu nebude.
Když už se zdálo nesnesitelné zůstávat na jednom místě, zvedla jsem se a došla do koupelny. Stála jsem pod sprchou, dokud jsem nevypotřebovala veškerou teplou vodu a potom, zabalená v ručníku, jsem přeběhla do pokoje. Převlékla jsem se, šla si vyfénovat vlasy. Zdržovala jsem se tím jak nejdéle to šlo, ale potom jsem se vrátila do pokoje a zamířila rovnou k počítači. Zapnula jsem ho, ale chvíli trvalo, než se všechno načetlo a já se propracovala ke svému oblíbenému vyhledávači. Cítila jsem drobné bodání v žaludku, ale snídaně byla tak vzdálenou záležitostí, že jsem veškeré představy o ní rychle zadupala do země.
Ruce se mi třásly, když jsem do vyhledávače zadávala quileutská legenda.
Minuty dalšího čekání byly naprosto neskutečné. Ťukala jsem do stolu prsty, nakonec jsem se zvedla a šla si pustit nějakou hudbu, abych se alespoň trochu uklidnila. Stejně to nebylo nic platné.
Po několika nekonečně dlouhých minutách jsem konečně našla užitečné informace. Spíš jednu užitečnou-název knihy, ve které byla quileutská legenda spolu s dalšími. A co víc, mohla jsem si ji koupit jen kus od Forks-v Port Angeles.
Ano, koupit jsem si ji mohla a vlastně jsem to měla v úmyslu, ale to nic neměnilo na faktu, že bylo něco málo po páté ráno a v tuhle dobu jsem se tam rozhodně vypravit nemohla.
Takže jsem pokračovala.
Po celkem dlouhém rozvažování jsem do vyhledávače zadala další slovo.
Upír.
Nevím, jestli to tak skutečně bylo, a nebo se mi to jen zdálo, ale hledání těchhle informací trvalo ještě déle. A prokousávání se přes stránky o tetování, hudbě a podivném oblečení, k těm užitečným, se zdálo být nekonečné. Ale přeci.
S nadsázkou řečeno-má záchrana. Upíři od A do Z.
Pomalu jsem si pročítala odstavec za odstavcem. Jen málo z toho, co tu bylo, se nějak podobalo všemu, co jsem viděla ve filmech, a ještě míň by se toho dalo napasovat na Edwarda. Ale to ještě nic neznamenalo.
Dozvěděla jsem se o upírech, kteří žili v snad celé Evropě. A pouze jeden z nich, který údajně nelovil lidi, ve mně probudil jakousi naději, že situace přeci jen nemusí být tak zlá. Naproti tomu potvrzoval Jacobovu teorii a to už tak slibné nebylo.
Docházela mi trpělivost a tak jsem všechno pozavírala, ale počítač ještě nevypnula. Připadala jsem si naprosto směšně. Hledala jsem tady informace o upírech. Měla jsem chuť na dvě věci-namlátit si a nebo se sama sobě hlasitě vysmát.
Ale neudělala jsem ani jedno z toho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kate Kate | E-mail | 10. února 2009 v 19:34 | Reagovat

ahoj prosim mam problem s tema knizkama nevim jak jdou za sebou ani dej v nich nemohli by jste mi o nich neco napsat. Cetla jsem akorat ze se Bella zamiluje do Jackoba, ale nevim jak to skonci s Edwardem co je na tom rposim pravda?

2 Claireen Claireen | 9. dubna 2009 v 14:56 | Reagovat

Ahoj..bude pokračování? Píšeš moc hezky.. :o)

3 Jeane Jeane | 13. dubna 2009 v 8:24 | Reagovat

ahoj budou i dalsi kapitoly knizky stmívání??:)

4 Juanita Juanita | 13. dubna 2009 v 10:05 | Reagovat

Bella se vlastně do Jacoba nezamiluje, dalo by se říct.. Samozřejmě zůstane s Edwardem :)
Děkuju moc za pochvalu :) ano, další kapitoly budou :) hned se do nich pustím

5 Páčka Páčka | E-mail | 13. března 2010 v 11:25 | Reagovat

ahoj jestli chces tak me pisni na email a muzu ti poslat knizky Stmivani.novy mesic,zatmeni a rozbresk mam je vsechny napsany v pocitaci

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama