5. Smíření

17. ledna 2009 v 17:16 | Juanita |  Na pokračování...
'Jenom ne tohle!' zaúpjela jsem, když jsem uvízla za Edwardovým Volvem při výjezdu ze školních pozemků. Čekal, až k němu dojdou sourozenci, ale ti byli zoufale v nedohlednu. Potlačovala jsem nutkání trochu mu pocuchat nárazník a tak každá chvilka, která tohle čekání prodlužovala, byla bolestná. Podívala jsem se dozadu, abych zjistila, jak velká fronta už tam je a všimla jsem si, jak na mě Tyler mává. Nedala jsem nijak najevo, že o něm vím. To by mi tak chybělo. Ani nevím jak, najednou stál a ťukal na moje okýnko. Do půlky jsem ho stáhla.
"Ahoj Tylere. Promiň, jsem tady zaseknutá za Cullenem." Pokusila jsem se o úsměv, ale byla z toho spíš takový grimasa. Nezdálo se, že by mu to nějak vadilo.
"Jasný. Víš, říkal jsem si, jestli mě nechceš pozvat na ples?"
Měla jsem chuť otevřít a praštit ho dveřmi, ale on nemohl za to, že Erick a Mike, kteří mě pozvali před ním, už jaksi přelili pohár mojí trpělivost.
"Tylere, já tady o víkendu vůbec nebudu. Jedu do Seattlu."
"Aha. Tak si to užij."
"Díky. Ty taky-myslím ten ples."
"Ale počítám s tebou na stužkovací slavnost."
Než jsem cokoliv stihla odpovědět, byl pryč. Podívala jsem se před sebe ve snaze se uklidnit, ale to mi nevyšlo. Sklouzla jsem pohledem na Jaspera, který zrovna nasedal a hleděl na mě se zvláštním zájmem v očích. Ucukla jsem a všimla si Edwarda, jak se otřásá smíchy, jako kdyby celý rozhovor s Tylerem slyšel. Zvedla jsem nohu z plynu, abych přeci jen neprovedla nějakou hloupost. A pak, díky bohu, odjel.

Další den jsem byla odhodlaná ho na biologii ignorovat s ještě větší vervou, než dosud. Když jsem přišla, opět tam nebyl. Zvedla jsem úlevně oči vzhůru a šla se posadit. Se sluchátky v uších jsem si podpírala bradu rukou a dívala se do neznáma. Pak jsem zaregistrovala pohyb vedle sebe, ale neudělala jsem vůbec nic. Sledovala jsem, jak si posouvá židli blíž ke mně a změnou jeho chování jsem byla trochu překvapená. Potom začala hodina a já byla nucena hudbu vypnout.
"Ahoj." Pozdravil mě zase tím melodicky tichým hlasem.
"Čau." Odpověděla jsem stroze.
"Pořád se zlobíš?"
Zdálo se, že se chce začít smát a to mě vytočilo ještě víc.
"Já? Pokud vím, tak to ty jsi byl poslední dobou strašně příjemný." Vyjela jsem na něj. Teď už se smál. "Jasně. Směj se, když jsem tak hrozně směšná." Nasupeně jsem se otočila.
"Omlouvám se. Ale přece se ještě nebudeš zlobit."
"Ne? Chceš se vsadit?"
"Ne. Já už stejně vím, jak to dopadne."
Zpozorněla jsem-teď nežertoval.
"Fajn, ale něco mi budeš muset slíbit."
Teď zase zbystřel on.
"Co?"
"Až příště budeš mít zase nutkání začít mě ignorovat, dej mi prosím tě včas vědět."
Na obličeji se mu rozlil úsměv. "To by šlo. Slibuji."
"Fajn."
"Takže už se nezlobíš?"
"To jsem neřekla."
Ale myslela.
Když hodina skončila, čekala jsem, že se zase sbalí a rychlostí blesku odejde, ale neodešel. Než stačil promluvit, přiřítil se Mike.
"Tak co, budeš mít v sobotu čas? Bude hezké počasí, takže budeme konečně moct jet na ten výlet."
"Jasný. Ráda."
"Tak dobře, sejd…"
"Uvidíme se na obědě." Přerušil ho Edward a podíval se na mě. Pak teprve odešel. Chvíli jsem za ním jen tupě zírala, pak jsem se otočila zpátky na Mika.
"Promiň, co jsi to říkal?"
"Že se sejdeme u nás v obchodě v osm."
"Tak jo, budu tam. Teď musím běžet."
Další hodinu, trigonometrii, jsem s Jess přežila jen ztěží. Pořád se ptala na Edwarda, což mě vytáčelo. Musela mít taky nějaký radar. Nejhorší na tom bylo vědomí, že po obědě se jí už nezbavím.
Do jídelny jsem skoro běžela, ale jak jsem sebe samu znala, bylo jasné, že když se budu pohybovat takhle rychle, co nejdřív ztratím kontrolu a někde se natáhnu. Takže když už jsme se blížili do jídelny, zpomalila jsem a obezřetně vešla. Ale pocítila jsem vlnu zklamání, když jsem viděla, že nesedí u stolu s ostatními sourozenci. Možná to nemyslel tak, jak jsem myslela, že to myslel, nebo mu do toho zase něco vlezlo.
"Cullen na tebe zase zírá." Řekla Jessica a vytrhla mě tak z mé deprese. Podívala jsem se směrem, kterým zírala ona a skutečně. Seděl sám u stolu a když viděl, že se na něj dívám, pokynul mi prstem, abych k němu přišla.
"Cože?" vyvalila Jessica oči. Já jsem rychle sebrala sodovku, než mohla pokračovat.
"Ty nebudeš jíst?" zeptal se mě, když jsem se posadila.
"Ne, nemám hlad. A ty?"
"Ne, díky." Ušklíbl se a já jsem mu to oplatila-ovšem ne tak okouzlujícím způsobem, samozřejmě.
"Nemám Newtona rád." Zavrčel pohled přilepený někam za má záda.
"Cože? Proč?"
"Protože on nemá rád mě." Nevesele se uchechtl. "Zrovna teď přemýšlí, jestli ti neubližuju. Asi tě za chvíli přijde rytířsky zachránit."
Naštvalo mě, s jakým výsměchem o tom mluvil.
"Nenapadlo tě, že by mě to mohlo potěšit?" opáčila jsem trochu podrážděně, ale jak jsem se tak poslouchala, nebylo to z mého tónu hlasu slyšet. Alespoň mi to tak přišlo.
"Naštvala ses?"
"Nevyhýbej se odpovědi."
"Chtěla bys, aby tě Newton přišel vysvobodit z mých spárů?"
Teď už se přímo vysmíval a ani se nesnažil to maskovat. A já se pro změnu nepokoušela skrývat svůj hněv.
"Přestaň si z něj utahovat. Alespoň se mi jeden den nevěnuje jen proto, aby se na mě další den mohl vykašlat. Nebo mi nezachraňuje život proto, aby mě o něj další den mohl svým chováním připravit sám."
Vyštěkla jsem na něj mnohem podrážděněji, než jsem měla v úmyslu a došlo mi, možná i jemu, že ač jsem se pokoušela sebevíc pohřbít v sobě tuhle křivdu, úplně se mi to nevyvedlo.
'Přinejmenším o nervy.' napadlo mě, ale to by znevažovalo všechno, co jsem ze sebe teď pracně vysoukala.
"To si myslíš?"
Veškerý humor se z jeho hlasu vytratil. Byl vážný a v jednu chvíli mi přišlo, že se v jeho očích zračila lítost a bolest.
"Ne, já to vím. Ty prostě jen lituješ toho, že jsi mě tam nenechal umřít."
"Proč se náš hovor vždycky musí stočit k tomuhle?" zaprosil tiše.
Nakláněli jsme se k sobě a nakonec jsme u sebe byli tak blízko, že bylo až beznadějně snadné se dotknout jeho krásné tváře.
"Protože jsi mi ještě neodpověděl."
"Na co zase?" vyštěkl. Opět podrážděný.
"Ty víš na co."
Seděl a sledoval mě. Začínala jsem si myslet, že nemá v úmyslu vůbec odpovědět.
"K čemu to?" zeptal se zase tím zkroušeným hlasem.
Zarazila jsem se. Vlastně měl pravdu, nepotřebovala jsem znát odpověď, ale moje zvědavost byla silnější.
Než jsem cokoliv stačila říct, promluvil.
"Bylo by lepší, kdybychom nebyli přáteli."
Jestli jsem předtím byla zaražená, tak teď jsem k židli přimrzla.
"Protože…?"
"Nejsem pro tebe dobrý přítel."
"Aha."
Ne příliš adekvátní odpověď, ale na nic lepšího jsem přijít skutečně nemohla.
"Proč?" zeptala jsem se, když mi došlo, že on se promluvit nechystá.
"A jsme zase u toho." Povzdechl si a otočil se jiným směrem.
"U čeho?"
"Zase se mě vyptáváš."
"Divíš se?" snažila jsem se mluvit klidně, ale něco mi říkalo, že stejně ví, že ke klidu mám daleko.
"Ne, vlastně ne." Usmál se.
"Takže?"
"Ty toho vážně nenecháš, viď?"
"Ne. Mám své teorie, takže si musím vybrat."
"Teorie? To mě zajímá."
Jejda. Neměla jsem v úmyslu mu je vyprávět; tentokrát jsem se otočila já.
"Nepovíš mi je?"
Hlas měl tichý a hedvábný, hlavu nakloněnou na stranu a zpod řas mě rentgenoval tím svým omamujícím pohledem.
"Ne."
"Probudila si mou zvědavost."
"To je možné."
"Prosím."
Pohrávala jsem si s víčkem u lahve, abych se na něj nemusela dívat. Bylo nad slunce jasné, že kdybych čelila jeho pohledu, řekla bych úplně všechno včetně pinu na mobil.
"Prosím!" zaprosil znovu ještě naléhavěji.
"Budeš se mi smát."
"Nebudu, slibuju. Jenom jednu malou teorii."
Vzhlédla jsem-bylo mi jasné, že to ze mě stejně nakonec vytáhne. Nasadila jsem co nejlhostejnější tón.
"Třeba tě kousl radioaktivní pavouk."
Zasmál se.
"To není moc originální."
"Nepovídej." Odsekla jsem nevrle. "Slíbil si, že se nebudeš smát. Už ti nikdy nic neřeknu."
Pokoušel se nasadit vážný výraz, ale moc dobře mu to nešlo.
"Ani pavouk, ani kryptonit."
"Hm, to je ale škoda."
"Zlobíš se?"
"Ne."
"Ale ano, zlobíš."
Mlčela jsem.
"Asi bychom už měli jít, nemyslíš?" promluvil po chvíli a já si uvědomila, že jídelna se mezitím vylidnila. Popadla jsem batoh a zvedla se ze židle.

Vyšli jsme ven, ale Edward zamířil k parkovišti.
"Co…?"
"Já už do školy nejdu, s Emmettem dneska odjíždíme. Prodloužený víkend."
"Aha."
Snažila jsem se, aby neslyšel můj zklamaný tón, ale podle jeho shovívavého pohledu a úsměvu jsem pochopila, že mu to došlo.
"Neboj, uvidíme se v pondělí."
"Tak si to užij."
"Ty taky. Ten výlet, myslím." Dodal rychle.
"Jo tohle." Zabručela jsem.
"Netěšíš se tam?"
"Pokud opomenu, že tam jede Lauren, která mě nesnáší, to celkem jde."
Zase se usmál.
"Co je?"
"Nic." Rychle se otočil. "Budu muset už jít-Emmett už čeká."
Podívala jsem se stejným směrem a skutečně-vysoká a mohutná postava se opírala o stříbrné Volvo.
"Tak ahoj."
"Ahoj."
Už jsem byla pár metrů daleko, když jsem ho uslyšela.
"Bello!"
Rychle jsem se otočila.
"Ano?"
"Mám ještě jeden dotaz. Příští sobotu…"
"Už zase si ze mě děláš srandu?"
"Ne. Nech mě domluvit, prosím tě. Jedeš do Seattlu opravdu, anebo to byla jenom výmluva?"
"Jedu. Proč?"
"Nechceš doprovod?"
"Doprovod? Koho?"
"Mě."
Už zase se smál, jako bych byla mentálně retardovaná.
"To myslíš vážně?"
"Smrtelně vážně."
"Tak fajn."
Jen se usmál a vydal se k autu, když…
"Bello!" zavolal znovu.
Znovu jsem se otočila.
"Dej na sebe pozor. Pokud možno nespadni do oceánu, nenech se přejet ani nic podobného, ano?"
Nevesele jsem se usmála.
"Pokusím se."
"Myslím to vážně. Opatruj se."
Nestačila jsem odpovědět a už zase mířil ke svému autu. Chvíli jsem jenom tak stála, než mě vyrušilo zvonění. Přidala jsem do kroku a vběhla do třídy. Včas.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama