4. Znovu a nashledanou

17. ledna 2009 v 17:15 | Juanita |  Na pokračování...
Ráno jsem se probudila, napůl přiškrcená sluchátky a pořád unavená. Sešla jsem dolů do kuchyně, Charlie už tu nebyl, ale na stole mi nechal vzkaz. Psal, že se vrátí pozdě a že mu večeři připravovat nemusím. Oddechla jsem si-nepřišel ani na to, že se něco stalo, ani na můj předstíraný spánek. Potom jsem ale papír ledabyle položila zpátky na stůl a všimla si, že je na druhé straně něco napsané. Poznala jsem tátovo písmo. Stálo tam:

Bells, doufám, že se včera nestalo nic vážného. Dneska se vrátím pozdě a večeři mi chystat nemusíš. Dej na sebe pozor. Táta

Nechápala jsem to, ale ti dospělí měli snad radar na problémy svých dětí. Achjo. Povzdechla jsem si, snědla misku cereálií a zapila to pomerančovým džusem rovnou z krabice. Nádobí jsem hned umyla a uklidila a s menším zpožděním jsem se vydala na cestu.
Pozitivní na vzkazu od táty byly dvě věci; za prvé, konečně jsem přemýšlela nad něčím jiným než nad Edwardem, protože jsem se topila ve směsici pocitů spojené se starostlivostí, kterou táta projevil a zároveň proto, že mi došlo, že jsem se v něm pletla-nedal se tak snadno oblafnout a to znamenalo, že pokud se mu nechci svěřovat-a to jsem v úmyslu rozhodně neměla- budu si muset dávat větší pozor, až budu zase něco předstírat; za druhé, vrátí se pozdě, takže moje únava se snad trochu zamaskuje a já budu mít dost času na to, abych se zklidnila po dalším dni ve škole.

Zaparkovala jsem a beze slov jsem se přidala k Angele a Jessice. Podle toho, že se mě Jess na nic nevyptávala jsem usoudila, že jí Angela o mé včerejší nevolnosti neřekla a Mike evidentně taky ne.
Celý den ubíhal pomalu a já jsem si jen skepticky čmárala do rohů mých sešitů a doufala, že to bude co nejdřív za mnou. Sice byla teprve středa, ale každý uplynulý den je dobrý den.
Na oběd jsem šla bez sebemenší živené naděje, že Edwarda uvidím-ať už dneska nebo kdykoliv jindy-a o to větší bylo moje překvapení, když jsem uslyšela Mika.
"Tak on toho přeci jenom nenechal." Řekl trochu nakvašeně.
Vzhlédla jsem a zalapala po dechu.
Seděl tam, na svém místě. Sako přehozené přes opěradlo židle, černé tričko s dlouhým rukávem a jeho vlasy dnes vypadaly, jako když v sobě mají zlaté odlesky.
"To jo." Zareagovala jsem na Mikovu poznámku, abych v něm nevzbudila podezření, mimochodem pádné podezření, že snad mám radost.
Přišla jsem k lavici a práskla taškou. Vyndala jsem si učebnici, sešit a penál. Nechala jsem to jenom tak poházené na lavici, tašku shodila dolů a posadila se. Byla jsem odhodlaná se na něj vůbec nedívat, ignorovat ho a celkem by se mi to možná i povedlo, kdyby to nepokazil on.
"Ahoj." Pozdravil mě tichým a melodickým hlasem. "Ty jsi Bella Swanová, viď?"
Ta poslední věta mě přinutila se na něj otočit. Neřekl prostě Isabella jako všichni ostatní.
Neříkala jsem nic a tak pokračoval on.
"Já jsem Edward Cullen. Minulý týden jsme neměli příležitost se pozdravit."
'Měli, ale ty jsi to zvoral.' napadlo mě.
Byl trochu překvapený tím, že mlčím, což mi moc nevadilo, a tak pokračoval dál.
"Byl jsem hrubý, chtěl jsem se ti za své chování omluvit. Neměl jsem nejlepší den."
Usmál se a o to byl krásnější. Nejspíš si myslel, že jsem naštvaná a proto mi to chtěl vysvětlit. Byla jsem, ano, byla, ale jen do chvíle, než promluvil. Potom jsem byla jen trochu podrážděná a po tomhle úsměvu už ani to ne.
"Jasný." Odpověděla jsem stručně a celkem lhostejně, protože jsem si pořád chtěla udržet alespoň trochu hrdosti a mého předchozího rozladění. Zase jsem se odvrátila pryč, ale pořád jsem cítila, jak na mě zírá.
Potom nám začali rozdávat mikroskopy. Profesor nás seznámil s úkolem a já jsem se jen v tichosti radovala-tuhle laborku už jsem kdysi dělala. Ideální.
"Dámy mají přednost, kolegyně." Usmál se na mě, ale já se na něj pořád jenom dívala.
"Nebo taky ne." Úsměv pohasl.
"Ale ano." Řekla jsem a usmála se. Všechen vztek byl pryč.
Jen na vteřinku jsem se podívala do mikroskopu. "Profáze." Řekla jsem.
"Dovolíš?" zeptal se pořád zdvořilý a milý. Popostrčila jsem mu mikroskop. Letmým pohledem to zhodnotil, přikývl a úhledným elegantním písmem to zapsal na náš pracovní list.
Vzal další sklíčko a podal mi ho. Přitom se zlehka dotkl mojí ruky. Jeho prsty byly studené, ale to nebyl důvod, proč jsem ucukla. Ve chvíli ,kdy jsme se dotkli, jako by mnou projel elektrický proud.
"Promiň." Zamumlal a sám se do mikroskopu podíval.
"Anafáze."
"Dovolíš?" zeptala jsem se ho co nejlhostejnějším tónem, kterého jsem byla schopná. Zase se usmál a přisunul mi mikroskop. Jen jsem přikývla.
Sakra.
Byli jsme hotoví jako první a profesor, překvapený tím, že nic neděláme ještě před půlkou hodiny, k nám přistoupil. Podíval se na pracovní list a potom na Edwarda.
"Ale Edwarde, mohl jste Isabellu nechat, aby si to zkusila sama."
"Bella," opravil ho zřetelně, čímž mě poněkud vyvedl z míry-zase-, "vlastně identifikovala tři z pět."
"Vy už jste tuhle práci dělala, slečno Swanová?"
"Ano, kdysi ve Phoenixu."
"Hmmm."
Potlačovala jsem úsměv, dokud se k nám neotočil zády.
"Takže ty jsi z Phoenixu?" zeptal se mě Edward.
"Ano. I když, jak se to vezme."
"Proč?"
"Po tom, co jsem se narodila, jsem žila tady. Až pak jsem se s mamkou přestěhovala do Phoenixu. A teď jsem zase tady."
Povzdechla jsem si a to mu neuniklo.
"Proč?"
"Proč co?"
"Jsi zase tady?"
Bylo zvláštní, jak snadno ze mě odpovědi padaly. "Máma se znovu vdala."
"Aha. A ty ho nemáš ráda."
"Ne, to ne. Phil je fajn, ale hodně cestuje. A maminka bez něj byla hrozně nešťastná."
"Tak tě poslala sem."
"Nikdo mě nikam neposlal." Odsekla jsem. "Jela jsem sama."
"Ale proč, když se ti tady nelíbí?"
"Proč tě to vůbec zajímá?"
Mou otázku ignoroval. Dál se do mě vpíjel očima a dál se ptal. A já dál odpovídala.
"Proč nemáš Forks ráda?"
"Nesnáším déšť."
Zasmál se. "Tak to se ti tu potom nebude líbit nikdy."
"Já vím." Zabručela jsem a on byl zase vážný.
"Tak se vrať zase do Phoenixu, ne?"
"To nejde. Mamka by se musela vrátit taky a bez Phila by byla zase nešťastná. Začalo by to všechno nanovo."
"Ale tady jsi zase nešťastná ty."
"No a? odsekla jsem znovu.
"To mi nepřipadá fér."
"To ti to nikdo ještě neřekl? Život prostě není fér."
"Někde už jsem to slyšel." A předstíral přitom zadumaný výraz, což mě pobavilo a začala jsem se smát.
A potom jsem si něčeho všimla.
"Nosíš kontaktní čočky?"
Trochu ho ta otázka zaskočila. "Ne, proč?"
"Předtím jsi měl oči černé, teď jsou…"
Špatně se to specifikovalo.
"To bude asi tím světlem."
V tu chvíli zazvonilo a Edward zmizel stejně rychle, jako předtím.

Dlouho jsem nad tím rozhovorem přemýšlela-zbytek dne, v noci, kdy jsem nemohla spát, i ráno. Ovšem jen do chvíle, než jsem si všimla bílé nadílky venku.
Sníh.
Jestli jsem déšť nesnášela, tak jsem sníh přímo nenáviděla. Mimo to jsem se musela vyhnout všem nadšencům, kteří si budou chtít před vyučováním dát sněhovou bitvu. Vyjela jsem dřív a k mému velikému překvapení se mi to cestou vůbec neklouzalo a žádný smyk jsem nedostala. Pochopila jsem až ve škole.
Vystoupila jsem ven z auta a šla si prohlédnout pneumatiky. Měla jsem na nich sněhové řetězy-Charlie musel vstát kdovíjak brzy jen proto, abych ve zdraví dojela do školy. Najednou se mě zmocnila něha a vědomí, že, jen co ho uvidím, mu musím poděkovat.
Ale mé poklidné rozjímání něco překazilo.
Odehrálo se hned několik věcí najednou.
Za prvé, Edward stál u svého auta, několik metrů, možná desítek metrů, daleko a sledoval mě s poplašeným výrazem, oči plné děsu. Za druhé, po namrzlém parkovišti se řítila dodávka, jeden smyk za druhým. A za třetí, ta dodávka se řítila na můj náklaďáček a hlavně… na mě.
Nestihla jsem ani zavřít oči.
V tom mě něco studeného popadlo a strhlo na zem tak rychle, až jsem se z té rány praštila do hlavy. Nic jsem neviděla, jen jsem slyšela tiché zaklení a ten hlas jsem bezpečně poznala. Dál jsem jen ležela na zemi, když v tom mě něco chytlo za nohy a zase stejně neuvěřitelnou rychlostí, že z nich byla jen rozmazaná šmouha. Někdo mě pevně uchopil v náručí a potom se ozvala ohlušující rána. Otřásla jsem se a až ve chvíli kratičkého ticha, kterém následoval poplašený křik a brek všude kolem, jsem otevřela oči.
Dívala jsem se do hnědo-zlatých očí Edwarda Cullena. Pevně mě držel v náručí a jen se na mě díval.
"Nehýbej se, prosím tě." Řekl tichým hlasem, když zaznamenal mé chabé pokusy o vymanění se z jeho ocelového sevření. Neposlechla jsem, ale po chvíli bylo jasné, že to stejně musím vzdát. A v tu chvíli se on odtáhl co nejdál ode mě. Zase.

Bylo potřeba pěti saniťáků a dvou profesorů, aby dodávku odtáhli pryč. Pohlédla jsem ještě jednou na tu dodávku a šokem jsem vytřeštila oči. V plechu byla prohlubeň, která přesně odpovídala Edwardovým ramenům. A zatímco on si v klidu odkráčel a vezl se sanitou vepředu, já jsem musela na nosítka a co hůř, byl tam i táta. A co bylo nejhorší-volal Reneé.
V nemocnici tomu nebylo jinak-Edward proklouzl, zatímco mě strčili na pohotovost a musela jsem na rentgen a kdoví co dalšího. Do pár minut přivezli Tylera, který řídil tu dodávku. Ten se mi pořád dokola omlouval a omlouval, po chvíli jsem ho vůbec nevnímala.
Pak se ve dveřích objevil mladý a krásný doktor. Jistě, mladých a krásných lékařů je hodně, ale tenhle byl hezčí než všechny filmové hvězdy dohromady. To musel být doktor Cullen.
"Tak jak na tom jste, slečno Swanová?"
"Je mi fajn." Zopakovala jsem. Snad posté.
"Váš rentgen vypadá dobře. Teplota i tlak celkem v normě. Myslím, že není důvod si vás tu dál nechávat."
"Uf."
Zlehka se usmál.
Seskočila jsem z postele, ale zavrávorala jsem. Chytil mě, znovu posadil na postel a starostlivě si mě prohlížel. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že se o zeď opírá Edward a směje se.
"Jsem vážně v pořádku." Řekla jsem, když jsem si všimla, že by chtěl doktor něco namítnout.
"Přesto tady máte něco na bolest. Kdyby vás často bolela hlava, nebo se vám motala, přijďte. Edward říkal, že jste se praštila."
Střelila jsem po něm nasupeným pohledem, který ho o to víc pobavil, a otočila jsem se zpátky na doktora. "To ano, ale díky němu jsem nedopadla ještě hůř."
"vážně." Řekl trochu chladně a otočil se na Tylera. Z rozmáchlého podepisování mé karty se přehoupl na soustředěnou práci s jeho snímky. Můj radar zablikal-doktor Cullen s tím má něco společného.
"Mohla bych s tebou mluvit?"
Edward se mnou neochotně vyšel z místnosti ven.
"Co je?"
"Jak si to dokázal?"
"Co?"
"Dostat se ke mně tak rychle. Stál si u svého auta."
"Nestál."
"Praštila ses do hlavy, nevíš, co mluvíš, Bello."
"Ale vím. Ani Tyler tě tam neviděl. A mimo to… ta dodávka…"
"Co?" vyštěkl netrpělivě.
"Měla mi přejet nohy, ale ty si je zvedl. Měla mě přejet na placku, ale ty…"
"Já co?"
"Zastavila se."
"Zastavila se?"
"O tebe."
Absurdní, já vím.
Zasmál se. "Myslíš, že ti to někdo uvěří?" vyštěkl potom.
"Já to nikomu vykládat ale nebudu."
Ztěží jsem ovládala svůj hněv.
"Tak co chceš?"
Byl čím dál tím víc protivný a naštvaný.
"Slyšet pravdu. Dlužíš mi vysvětlení…"
"Zachránil jsem ti život, nedlužím ti vůbec nic."
Napětí stoupalo.
"Nemůžeš mi prostě jenom poděkovat a nechat to být?"
"Děkuju."
"Ty toho nenecháš, že ne?"
"Ne."
"Pak…" zarazil se, "pak doufám, že ti nevadí zklamání."
Otočil se a odcházel, když jsem na něj zavolala.
"Proč… proč ses vůbec obtěžoval?"
"Nevím." Zamumlal a odešel.
Potlačovala jsem slzy, ale nevěděla jsem, jestli hněvu, nebo bolesti. Každopádně té noci hrál Edward v mých snech hlavní roli.
Vlastně spíš v jednom snu, který se hodiny a hodiny mého chatrného spánku opakoval. Vždycky se zjevil ze tmy, podíval se na mě, otočil se a odešel. Ať jsem za ním běžela seberychleji, nemohla jsem ho dohonit; ať jsem volala sebehlasitěji, neotočil se. Nic.

Do školy se mi šlo s těžkým srdcem. Nejen kvůli Edwardovi, ale především zásluhou té nehody. Byla jsem si jistá, že Tyler se mi donekonečna bude omlouvat a že si mě každý bude všímat jako první den. A stalo se. Ovšem-po biologii mi dělal starosti už jen Edward.
Když jsem přišla do učebny, ještě tam nebyl. Trochu se mi ulevilo. Když potom přišel, přátelsky jsem ho pozdravila, abych mu dala najevo, že se nezlobím, ale on si mě vůbec nevšímal. Jen něco zahučel. A takhle to šlo den co den. Ignoroval mě, jako bych nebyla ani vzduch a já se pokoušela o totéž. Jen jsem nedokázala pochopit proč.
Po čase jsem dospěla k jednoznačnému rozhodnutí-prostě lituje, že mi zachránil život. Je přesvědčen, že mě měl nechat umřít. A tohle bolelo ještě víc. Představa, fakt, že lituje toho, že mě nenechal umřít, mě užírala a spalovala jako oheň. Jak může někdo něčeho podobného litovat? Jak toho může litovat on?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sisi-skejt sisi-skejt | E-mail | Web | 7. února 2009 v 19:16 | Reagovat

ahojky nevíš jaký bude mít Bella Swan ve 4.díle knihy Breaking down schpnosti?? odepiš pls na www.sisi-skejt.blog.cz nebo mi to napiš na mail sisi-skejt@seznam.cz nebo jednodušeji to mužeš napsat na blog chodim sem skoro každej den ale nwm v jaký to bude rublice předem díky

2 Juanita Juanita | 13. dubna 2009 v 10:04 | Reagovat

ahojky, omlouvám se, ale na logu jsem ted delší čas nebyla... ano,Bella bude mít schopnosti-bude štít, dokáže zaštítit sebe i ostatní, čímž umožní Edwardovi, aby ji četl myšlenky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama