3. Temnota

10. ledna 2009 v 15:53 | Juanita |  Na pokračování...
Srdce se mi málem zastavilo, když jsem vstoupila do učebny na hodinu biologie. Seděl tam Edward a ať už jsem to tak chtěla nebo ne, bylo vedle něj jediné volné místo a, přesně jak jsem předpokládala, profesor mě tam posadil.
Jen, co jsem se k němu přiblížila, odsunul se s židlí co nejdál ode mě, jak jen mu to stůl dovoloval.
Položila jsem si učebnici i tašku na lavici a posadila se. Srdce mi pořád bušilo, jako by mi chtělo vyskočit z hrudníku. Nedokázala jsem potlačit zvědavost a podívala jsem se na něj. Okamžitě jsem litovala. Sledoval mě, oči černé jako noční nebe bez mráčků, jednu ruku v klíně zaťatou v pěst a druhou si zakrýval ústa. Byl celý ztuhlý a jen mě s pohledem nahánějícím strach sledoval. Odtrhla jsem od něj oči a odsunula se také, co nejdál to šlo. Nepříjemně jsem si uvědomovala, že se klepu a tep se mi pořád zrychloval. Bála jsem se. Seděla jsem v místnosti plné lidí a stejně jsem se ho kdovíproč bála.
S každou další minutou se mi dech zpravidelňoval, ale pokaždé, když jsem zabrousila pohledem jeho směrem, a viděla, jak křečovitě svírá ruce v pěst, zase se mi zamotala hlava.
Abych mezi námi vytvořila jakousi zeď, nechala jsem přepadnout vlasy přes levé rameno, ale to jsem nejspíš neměla dělat. Edward v tu chvíli bouchnul zaťatou pěstí do spodní strany stolu. Trochu jsem nadskočila a pár hlav se po něm ohlédlo.
Uvítala jsem zvonění.
Jen, co profesor skončil, vymrštil se ze židle. Ani se neobtěžoval uložit učebnice do tašky. Vyběhl postranními dveřmi pryč.
Najednou jsem si uvědomila, že se mi hrnou slzy do očí. Nechápala jsem to. Nechápala jsem sebe samu.

Hodina tělocviku byla ještě větším utrpením, než jsem si ve svých nejhorších snech dokázala představit. Jedinou výhodou bylo, že do deseti minut všichni pochopili, jak hrozně nemotorná jsem a tak se mi s obloukem vyhýbali. Mike rytířsky bránil můj i jeho prostor, takže jsem se v posledních minutách mohla jen klidně flákat. To se mi hodilo, ale naproti tomu jsem měla dost času přemýšlet. O Edwardovi. A to už tak slibná zábava nebyla.

Když tohle utrpení konečně skončilo, vlekla jsem se do kanceláře odnést podepsaný papír-musela jsem ho dát všem profesorům. Byla jsem duchem nepřítomná a z věčného přemýšlení mě vytrhla až skutečnost, že v místnosti jsem nebyla sama. Za pultem stála paní Copeová, nic nového, ale naproti ní byl on. Edward.
"Ach ne." Zaprosila jsme tiše slabým hláskem.
A v tom se otočil.
Jeho oči opět ztvrdly, opět chytily ten nádech noci. Napřímil se, vystrčil čelist a vzdorovitě na mě pár vteřin zíral, než se otočil zpět na paní Copeovou.
"Vážně by to ještě nešlo přehodit?" zeptal se tichým a melodickým hlasem.
"Bohužel, drahoušku, ale jindy je plno."
"Když to jinak nejde. Děkuji." Usmál se ještě.
Rychle jsem pochopila, o co mu šlo-chtěl si přehodit biologii. Kvůli mně? Ale proč? Ani se mnou nemluvil; znal mě asi tak hodinu. Byl přeci nesmysl, aby ho někdo tak bezvýznamný jako já vyvedl z míry natolik, že uteče z hodin. Proč by mě měl nenávidět, když jsem mu nic neudělala?
Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem si ani nevšimla, že už chtěl odejít. Vlastně jsem si ani nevšimla, že už se dostal až ke mně.
"Dovolíš?!" Vyštěkl na mě, ale nebyla to otázka, nýbrž rozkaz. Jen jsem zvedla oči, podívala se na něj a doufala, že se v mém pohledu zračí hněv a ne lítost. Poodstoupila jsem dál a on zprudka rozrazil dveře a v tu ránu byl pryč.
Stála jsem tam a přemýšlela, proč vůbec něco říkal a proč to do mě rovnou nenapálil-možná by to tak bylo lepší. To bych si alespoň mohla namlouvat, že si mě nevšimnul.
"Tak, drahoušku, máš pro mě ty papíry?" vytrhla mě ze zamyšlení paní Copeová.
"C-cože?"
"Ty papíry, které ti měli podepsat profesoři."
"Ach tak. Ano, tady jsou."
Podala jsem jí je, ale ona mě nepřestala pozorovat, ani když je uložila mezi další hromadu, která na pultě ležela.
"Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?"
"Ne, já… jsem jenom trochu unavená."
V rychlosti jsem se rozloučila a vyběhla ven; ven, z téhle dusné a suché místnosti, kde bylo ještě snazší přemýšlet nad důvody jeho chování, pokud ovšem nějaké vůbec byly.
Rychle jsem přešla parkoviště nechtíc ho vidět. Doufala jsem, že za tu dobu, co jsem stála v kanceláři jako idiot na jednom místě, se už stihl dostat ze školních pozemků pryč.

Ať už to bylo mou vehementní snahou ho nevidět, nebo tím, že už tam jednoduše vůbec nebyl, Edwarda Cullena jsem ten den už neviděla. Vlastně jsem ho neviděla ani ten další den, ani další, ani ten po něm.
Den ode dne se snižovaly mé naděje na to, že ho vůbec kdy ještě uvidím. Jeho sourozenci vůbec nedávali najevo, že jeden z nich chybí-vlastně to nedával najevo vůbec nikdo. Krom mě. Jak zničující skutečnost.
Po pár dnech jeho nepřítomnosti; dnech, které se pomalu začínaly měnit v týdny; jsem to nevydržela a cestou do třídy jsem zastavila Angelu.
"Angelo," začala jsem "nevíš, proč není ve škole Edward Cullen?"
"Tak to netuším, Bello. Ale slyšela jsem, že prý nechal školy."
Srdce se mi zastavilo a čelist mi spadla. Rychle jsem si to ale uvědomila, takže jsem se pokoušela zase tvářit normálně. Rychle jsem se s Angelou rozloučila a běžela jsem na záchod. Nikdo tam naštěstí nebyl.
Postavila jsem se před zrcadlo a jenom se na sebe dívala. Vlastně se mi můj vlastní obraz rozpíjel před očima. Edward odešel. Odešel ze školy. Kvůli mně? To bylo absurdní, proč by to dělal? Nic jsem mu neudělala, nezná mě. Neměl k tomu důvod. Ale musela jsem si přiznat, že tak nemožné to zase nebylo. Odešel hned potom, co jsem přišla já. No a jeho reakce na mě… to ani nepotřebovalo komentář. Jen jsem si nedovedla představit, že by někdo jako on, krásný a dokonalý, utíkal kvůli někomu, jako jsem já. Bezvýznamné mrňavé holce, když se to tak vezme.
Neměla jsem ponětí o tom, jak dlouho tam stojím a zírám na sebe. Probral mě až Angelin hlas.
"Bello, jsi v pořádku?"
"Angelo. C-co-co tady děláš?"
"Poslal mě za tebou učitel, jsi tu zavřená už skoro půl hodiny."
"Půl hodiny?" opakovala jsem nevěřícně."
"Jo. Chvíli mu trvalo, než si všiml, že tam nejsi."
"Aha."
Křečovitě jsem se držela umyvadla a teď jsem se bála se ho pustit. Spíš jsem se děsila, že jen co se od něj odlepím, upadnu. Vrávoravě jsem se doplazila do třídy.
"Je vám dobře, slečno Swanová?" zeptal se mě profesor, jen co mě uviděl stát mezi dveřmi. Podle Angelina pohledu jsem pochopila, že musím vypadat naprosto příšerně.
"Jo jo, jsem v pohodě. Je mi jen trochu… zle."
Šla jsem si sednout na své místo a pokoušela jsem se ignorovat výbuchy smíchu, nebo Mikův starostlivý pohled. Když jsem zahlédla, že se už už chystá vstát, pokývala jsem na něj hlavou, aby tam zůstal.
Po zbytek hodiny jsem byla naprosto mimo. Nevěděla jsem, o čem je řeč. Vlastně jsem si nevšimla ani zvonění.
"Jsi v pohodě?"
Hlavu jsem si položila na lavici a snažila jsem se ignorovat Mikův hlas.
"Jo, dobrý."
K mému obrovskému štěstí byla tohle poslední hodina.

Pomalým krokem a o samotě-Mike odešel s Jessicou; poprosila jsem jí o to a ona samozřejmě okamžitě souhlasila a odtáhla ho pryč- jsem se táhla po parkovišti a doufala, že mě někdo přejede. Nebylo by to zase tak složité. Ale k mé obrovské smůle byla už většina studentů pryč a parkoviště se pomalu vylidňovalo a těch pár jedinců, kteří tu zůstali, měli tolik místa, že se mi mohli zvesela vyhnout snad všemi směry. Budu se muset nad svým sebevražedným plánem pořádně zamyslet. A v tu chvíli mi to došlo. Mezi těmi zbylými jedinci byla i Edwardova rodina. Pohled na ně, nebo spíš to, že se oni dívali na mě, mě přiměl přidat do kroku. Pár metrů před náklaďáčkem jsem skoro běžela. Začala jsem prohledávat tašku, až jsem v té poslední z posledních kapes konečně našla klíčky. Rychle jsem odemkla, nasedla a nastartovala. K mé veliké úlevě jsem zjistila, že už jsou pryč. Oddechla jsem si a opřela si hlavu o opěradlo. Zavřela jsem oči a pustila si něco uklidňujícího v rádiu, nebo spíš na cédéčku. Pak mi ovšem došlo, že čím déle tu budu sedět, tím větší je pravděpodobnost, že se za nějakým rohem objeví Mike a tentokrát ho odradí od hovoru se mnou leda tak to, že bych ho přejela. Možná ani to ne.

Rychle jsem vyjela ze školních pozemků, hudbu puštěnou naplno, ale to u klavíru nebylo nic moc platné-moje myšlenky to nepřebilo.
Celou cestu jsem se pokoušela potlačovat slzy odhodlaná vydržet to až domů a až tam se pořádně vybrečet. Nic platné. Asi v polovině cesty jsem už přes slzy skoro ani neviděla na cestu. Zastavila jsem u krajnice a nechala svoje tělo otřásat se v kratičkých vzlycích. Naprosté zoufalství ale vystřídal hněv, ale to slzám stejně nezabránilo, aby mi dál proudily po tvářích jako rozbouřená řeka. Řinula se jedna za druhou nedbajíc tomu, že teď jsem se leda tak vztekala na sebe, že mě docházel nějaký nevychovaný kluk takhle vyvést z míry. Možná nevychovaný a hrubý, ale krásný a neodolatelný.

Dojela jsem domů a zaparkovala. Díky bohu tu Charlie ještě nebyl, takže jsem v tichosti vklouzla dovnitř. V rychlosti jsem připravila něco k večeři a naškrábala vzkaz, že jsem si šla brzo lehnout, a vyběhla jsem do svého pokoje. Převlékla jsem se, neobtěžovala jsem se ani se umýt, a šla si lehnout. Ale nemělo to cenu. Stejně jsem se jenom převalovala na posteli a byla jsem natolik při smyslech, že jsem slyšela, jak Charlie přišel domů. A taky jsem byla natolik rozumná, abych předstírala, že spím, když vešel do mého pokoje. Nechtěla jsem vůbec nic vysvětlovat, protože jakkoliv byl Charlie nespolečenský, nebyl hloupý, aby si nevšimnul, že se mnou něco je. Jenom jsem tak ležela, čekala, až odejde, a potom jsem se zvedla a přešla pokoj na druhý konec a z šuplíku vytáhla iPoda. Malá, ale šikovná věc. Našla jsem co nejvíc uřvaný song a hlasitost vytáhla na maximum. Lehla jsem si a snažila se vnímat jen tu hudbu, která mi rvala uši. Po hodině, nebo dvou, jsem si mohla zazpívat také a po další hodince, nebo dvou, už jsem konečně neklidně usnula.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama