1. Zase doma

10. ledna 2009 v 15:47 | Juanita |  Na pokračování...
Až do svých 17-ti let jsem žila relativně šťastným a normálním životem. Bydlela jsem s maminkou a za tátou-Charliem-, který bydlel na Olympijském poloostrově, jsem jezdila jednou za rok o prázdninách.
Potom se ale maminka znovu vdala. Phil je fajn, mám ho ráda, jenomže hodně cestuje a to je problém. Máma-Reneé- se mnou vždycky zůstávala doma, ve Phoenixu, ale byla bez něj hrozně nešťastná. A to byl důvod, proč jsem se rozhodla, že na nějakou dobu pojedu bydlet do Forks k Charliemu.
Forks… malé městečko, kde každý zná každého a kde pořád jenom prší. Slunce se tady objevuje spíš jako provokace, než nádherná zářivá koule na obloze, a maximálně pětkrát do roka. Já déšť vždycky nesnášela a představa, že v něm budu trávit každý den v příštích několika měsících, mě děsila.
Výhoda Charlieho byla, že vám pořád nedýchal na záda, jak by to nejspíš dělala máma. Většinu naší společné cesty "domů" jsme mlčeli a do pokoje mě jen zavedl a potom zase rychle odešel. Tohle jsem oceňovala-ostatně jsem to po něm i zdědila, takže proč ne.

Jen co se za ním zavřely dveře, posadila jsem se na postel a rozhlédla se kolem. Můj pokoj nebyl kdovíjak prostorný. na dvou zdech byla okna-jedno vedlo na malý čtvercový dvůr a druhé na příjezdovou cestu a kus silnice. V rohu stál stůl a postel byla vedle dveří.
Nebyla jsem tu ani hodinu a už jsem začala sundávat staré obrázky z nástěnky a měnit je za nové fotky a plakáty.
Když jsem vybalila, seběhla jsem dolů. Charlie seděl v malém obývacím pokoji a sledoval nějaký zápas.
Otočil se na mě, usmál se a řekl "Mám pro tebe překvapení."
Zavedl mě na příjezdovou cestu a vedle jeho policejního auta-byl ve Forks policejním ředitelem; pan Stan-stál trochu ošuntělý vybledle červený náklaďáček. Měl baňatou kabinu a byla to taková ta poctivá plechárna.
"Ten náklaďáček je tvůj."
Poklesla mi čelist a chvíli jsem přemítala, jestli se mi to jen nezdálo. "Vážně?"
Přikývl.
"Bezva! Moc děkuju, tati!"
Napadla mě spousta otázek; od roky výroby, přes cenu až po spotřebu; ale věděla jsem, že auto potřebuji a peníze, které jsem už měla našetřené, se daly utratit nějak jinak.
Obličej se mu rozzářil a když jsem 'díky' zopakovala potřetí, přivedlo ho to do rozpaků.
Nicméně, ať už jsem se z nového auta radovala sebevíc, jednu tu všetečnou otázku jsem přeci jenom nakonec položit musela.
"Jak je starý?"
Byla jsem si jistá, že doufal, že na tohle se nezeptám.
"Moc ne. Mám ho od Billyho Blacka, pamatuješ si na něj? Jeho syn, Jacob, si trochu pohrál s motorem."
Ne že by to byla úplně uklidňující odpověď, ale darovanému autu na motor nehleď.


(Omlouvám se za případné chyby, ale pokud bych to po sobě důkladně četla, asi bych to nikdy nezveřejnila...)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dája Dája | 11. června 2009 v 11:44 | Reagovat

opravdu NÁDHERA!!!!!!!!!!!!!

2 naninka naninka | E-mail | 20. července 2009 v 16:20 | Reagovat

Ahoj...prosimte....za jaky to maz knííížky???Ja jsem precetla vsechny dily stmííívááání...a skoro zadny z tech nazvu kapitola tam neni.....Tak kdes to vzala???Kdyztak odepis na e-mail.Jako treba(zase doma)díky za odpoved...ael jinak je to dobry...je dobry si precistg neco,co v kniiizkach neni...a precist si jinou vedrzi;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama