7. Port Angeles

14. dubna 2009 v 20:00 | Juanita |  Na pokračování...
Ráno jsem se probudila a málem jsem nevěřila vlastním očím-za okny se nad stromy vznášela obrovská zlatavá koule. Tenhle pohled mě probudil, dostatečně na to, abych vyskočila z postele a zjistila, že to je skutečné. Ve Forks svítilo slunce. Z oblohy můj pohled okamžitě zamířil na příjezdovou cestu-policejní auto už tu nebylo. Rychle jsem se běžela do kuchyně nasnídat, umýt a učesat, natáhla jsem na sebe džíny tričko a přes rameno si přehodila jenom mikinu. Měla jsem takovou radost z té zářízí koule na nebi, že jsem si až s řevem motoru uvědomila, co se dělo předešlého dne. Veškeré veselí bylo ta tam a moje myšlenky se začaly zběsile ubírat úplně jiným směrem-ke všem těm legendám o upírech, o kterých jsem četla. Neměla jsem ponětí, co udělám, až Edwarda-potencionálního upíra uvidím a věděla jsem, že bych to měla hezky rychle vymyslet.

Jak se později ukázalo, veškeré moje snažení bylo zybtečné-ani on, ani nikdo z jeho rodiny, nebyl přítomen. Spolu s mým pohledem na prázdný stůl v zadní části jídelny jsem cítila, jak mi srdce padá do žaludku, který byl asi tak stokrát těžší než obvykle. Slunce. A nikdo tu není.

"Pojedeš s námi nebo ne?" říkala Jassica ve chvíli, kdy jsem snad po milionté probírala veškeré své upíří teorie. Trhla jsem sebou a otočila se na ni.
"Bello, co je to s tebou? Vůbec nás neposloucháš." Ukázala sice na sebe a Angelu, ale ta jenom seděla a shovívavě se usmívala.
"Promin. Co si to říkala?"
"Jestli s námi pojedeš dns odpoledne do Port Angeles vybrat šaty na ples...."
Dál už jsem nevnímala, co říká. Port Angeles. Kniha.
"Jasně, ráda." pokusila jsem se tvářit nadšeně a soudě podle jejího výrazu se mi to i docela povedlo.
"Tak po škole zajedeme k tobě, hodíš si domů auto a pojedeme."
Škola ubíhala zoufale pomalu. Bez Edwarda a s napjatým očekáváním se to téměř nedalo vydržet. Chtělo to hodně trpělivosti, přežít výuku i ty hloupé žvásty o plesu. Když už jsem se konečně dočkala a běžela domů hodit batoh, z kterého jsem jenom vyndala peněženku a hodila ji do téměř nepoužívané kabelky, zdálo se to jako vysvobození. Tak trochu. Neměla jsem ponětí, co si od té knihy vlastně slibuji. Chvílemi mi připadalo, že čekám, že v ní bude seznam upírů a na něm bude stát Edwardovo jméno i s celou rodinou Cullenových.
Dalo mi dost práce udržet svou mysl pod kontrolou, abych dokázala Jassice odpovídat alespoň tak normálně, jak jen u mně normální bylo, pokud šlo o dívčí záležitosti. A ještě více úsílí bylo potřeba, když došlo opravdu na věc a my stáli v obchodě od sklepa až po střechu zaplněném oblečením. Nechtěla jsem, aby měla Jess pocit, že jsem jela jenom proto, abych si zajistila odvoz do knihkupectví a tak jsem tu protrpěla dobrou hodinku, spíš dvě, než jsem se rozhodla na chvíli zmizet.
"Angelo, kde je Jess?"
"Šla se podívat na boty." Ještě chvilku bych přeci jenom mohla počkat-než se Jessica vrátí.
"Víš.. je normální, že Cullenovi často chybí ve škole?" ptala jsem se co nejlhostejněji jsem dokázala. Ale i kdyby, věděla jsem, že Angela se na nic ptát nebude a hlavně to nebude nikomu vykládat.
"Když je hezky, jezdí celá rodina kempovat. Dělají to tak pokaždé. Rádi sportují."
"Jo, to je na Emmettovi vidět." zamumlala jsem. Angela se usmála, ale nic neříkala. V tu chvíli se za rohem objevila Jessica.
"Jess, omlouvám se, ale nevadilo by, kdybych na chvíli zmizela? Když už jsem tady, tak bych se chtěla podívat do knihkupectví."
Sice se tvářila, jako že jsem blázen když odsud utíkám ke knihám, ale nic neříkala. Měly jsme se zase sejít v půl osmé v restaura La Bella Italia a já jenom doufala, že trefím tam i zpět. Když jsem vylezla z obchodu ven, vytáhla jsem z kabelky mapu, kterou jsem si tam dala už včera. Křiklavě růžovou jsem na ní měla zakrouškovanou malou tečku představující můj cíl-teď jsem k ní přídala ještě jednu, restauraci. Trvalo mi půl hodiny, než jsem obchod našla, takže jsem nejspíš trhla nový rekord v tak malém městě. Když už jsem vystoupala po schodech nahoru a stála u dveří, začalo se stmívat.
Knihkupectví bylo malé, možná ještě menší než to, a za pultem stál vysoký dlouhovlasý indián. Usmíval se na mně, ale současně si mě podezíravě prohlížel, což se ještě zhoršilo, když jsem mu řekla, jakou knihu vlastně hledám. Přinesl mi ji ze zadní části obchodu, z čehož jsem usoudila, že tak úplně normální to nebude. Nic jsem neříkala, zaplatila a odešla.
Tou dobou už byla tma a já jsem měla co dělat, abych viděla na plánek města. Pomalým krokem jsem se vydala dolů po schodech, až jsem se ocitla v té nejtemnější části téhle cesty. Zakňourala jsem, ale pokračovala dál. V tom se zpoza rohu připotácela trojice mužů a alespoň dva z nich byli úplně na mol. Otočila jsem se, rozhodnutá vrátit se do obchodu a poprosit o pomoc, protože si mě všimli a jen co jsem udělala tři kroky zpátky, začali na mně volat. Jejich hlasy se pořád přibližovaly a já moc dobře věděla, že se nestihnu dostat ani do poloviny těch schodů, natožpak na konec. Uhnula jsem na jednu úzkou cestu lemovanou stromy ve snaze, že se jim po pár metrech ztratím, někde se schovám a stejnou cestou uteču, až mě obejdnou. Jemže jsem neodhadla vzdálenost a najednou jsem se ocitla na nějakém starém parkovišti a neměla žádnou šanci utéct pryč. V krku jsem měla jako v poušti, vyschlo, nemohla jsem skoro ani dýchat, natožpak křičet. Trvalo jenom pár chvil, než se objevili proti mně. Stála jsem tam, sama.
"Tak tys nám chtěla utýct, kočičko?" zašklebil se jeden z nich a ostatní se dali do smíchu. Mlčela jsem a snažila se nezapomínat, jak se dýchá.
"Dejte mi pokoj." zahučela jsem.
"Ale notak, nebuď taková." Všichni tři se přiblížili tak, že se mě klidně mohli dotýkat a já jsem se jenom rozhlížela ve snaze najít nějaké východisko.
Když už si jeden z nich skutečně troufl a chtěl mi sáhnout na obličej, vylétly zpoza rohu světlomety a ten muž, který byl nejblíž, měl co dělat, aby stihl uhnout z cesty. Vyběhla jsem od nich ve snaze to auto zastavit, ale ani jsem nemusela. Ještě ani úplně nedobrzdilo a už se otevřely dveře u spolujezdce.
"Nastup." poručil hlas. Krk se mi uvolnil, dýchat jsem mohla i za dva a celou mě zaplavil pocit bezpečí. Nemusel to opakovat dvakrát, naskočila jsem dovnitř a auto se rozjelo dřív, než jsem pořádně stihla zabouchnout dveře. Zamířilo rovnou na ty tři a zastavilo se zase těšně před nimi, pak se otočilo a s hlasitým kvílením se vydalo z města.
"Zapni si pásy." poručil.
V celém autě byla tma a jediné, comi zlepšovalo pohled na jeho krásnou tvář, bylo světlo z palubní desky. Sledovala jsem ho a až po chvíli mi došlo, jak se tváří a jak křečovitě svírá volant.
"Ty se na mně zlobíš?"
"Ne." odpověděl stroze, ale anise na mně nepodíval. Všude kolem nás byla tma, takže jsem usoudila, že už jsme dávno vyjeli z města, čemuž jsem se při rychlosti, jakou jel, ani nedivila. Najednou zastavil, ale nepřestával zírat dopředu, ani nepustil volant.
"Co se stalo?" zeptala jsem se, když mlčel až příliš dlouho.
"Mám občas problémy se svojí náturou, Bello. Nejradši bych se vrátil a všechny je..."
"Aha." dostala jsem se zebe, přestože jsem věděla, že to není moc adekvátní odpověď.
"Rozptyl mě, prosím."
"Cože?"
"Prostě něco plácej."
V mysli jsem hledala něco triviální, ale moje jediné myšlenky se stáčely jeho směrem.
"Rozhodla jsem se, že zajedu Tylera."
Nic neříkal, ale v koutku mu zacukalo.
"Proč?"
"Všude vykládá, že se mnou půjde na stužkovací slavnost, ale to není pravda, takže... buď už mi dá pokoj, protože si budeme kvit, anebo se tam zmrzačený nebude moct dostat."
Nic neříkal. Ani teď, ani za dvě minuty, dokonce ani za deset.
"Jessica s Angelou na mně už čekají."
Bez dalších slov nastartoval a rozjel se zpátky k městu.


Omlouvám se za chyby, ale trochu se mi to tady zbláznilo a navíc nemám doma word, takže píšu ve wordpadu :D a pokud se vám to líbí, tak pište do komentářů :) :) :)
 

Pěkný :)

13. dubna 2009 v 10:15 | Juanita |  Obrázky

 


6. La Push

17. ledna 2009 v 17:17 | Juanita |  Na pokračování...
V obchodě Mikova otce jsem ještě nikde nebyla, prodával tady sportovní potřeby. Nic pro mě.
Když jsem přišla, nikdo krom Mika tady ještě nebyl.
"Ahoj Bello!" pozdravil mě hned, co mě spatřil.
"Ahoj Miku."
"Tak jak se těšíš? Vypadá to, že bude svítit sluníčko."
Vykoukla jsem z okna a skutečně-těch pár mraků, jenž pluly po obloze, začal rozfoukávat vítr.
"Bude to fajn." Řekla jsem.
Všichni jsme se nacpali do menší dodávky Mikova táty. Jela jsem já, Angela, Jessica, Mike, Erick, Tyler a k mé obrovské nevoli také Lauren.
Většinu cesty jsem poslouchala hudbu z iPoda. Jelikož se mi Tyler donekonečna omlouval a Lauren začala téma hovoru pomalu ale jistě stáčet ke mně a k Edwardovi, bylo to nejmenší zlo. Po půl hodině jsem zavřela oči a předstírala, že spím.
Ve skutečnosti jsem přemýšlela. Nad Edwardem. Najednou se choval moc hezky, mile. A přesto jsem si byla jistá, že mi něco tají. Jen jsem nevěděla, jak zjistit co.
Cesta do La Push, malé indiánské rezervace jižně od Forks, trvala asi dvě hodiny. Když jsem konečně přijeli k pláži, slunce příjemně hřálo, ale přesto se teplota nad patnáct stupňů rozhodně nevyšplhala a foukal vítr. Otevřela jsem oči a spatřila moře, pláž a další auto.
Když jsme vystoupili, Mike se hned běžela pozdravit se skupinkou lidí, kteří u něj postávali. Byli z rezervace a co víc, jednoho z nich jsem znala.
"Ahoj Jacobe." Pozdravila jsem s úsměvem jednoho z nich. Lauren se po mě ohlédla a potom se hned otočila na Jessicu-byla jsem si jistá, že mě zase pomlouvá.
"Ahoj Bello."
"Tak jak se máš?"
"Ale, jde to. A co ty? Co auto, jezdí?"
"Výborně."
Přestože jsem neměla moc dobrou náladu a myslela jsem na to, co teď asi dělá Edward, nemohla jsem se vedle tohohle veselého mladíka mračit.
Po procházce-spadla jsem jen dvakrát-jsme si všichni sedli kolem ohně. Seděla jsem mezi Mikem a Jacobem; na Tylerovi a Erickovi bylo vidět, že je to rozhodně netěší. A to samé by se dalo říct o Lauren a Jess.
To byl asi hlavní důvod, proč Lauren začala.
"Bello? Jak to, že nejel Cullen? To jsi ho nepozvala?"
Už je to tady.
"Pozvala," pokusila jsem se ignorovat Mikův pohled, "ale už něco měl."
"Cullenovi k nám nejezdí." Promluvil jeden z Quileutů. Nikdo mu neodpověděl, ale mě to zarazilo. Nejezdí… spíš jako kdyby měli zakázáno se jezdit.
Jediná cesta, jak se o tom dozvědět něco víc, vedla přes Jacoba. Po půl hodince jsem ho vytáhla pod záminkou další procházky.
"Takže, Jacobe," nasadila jsem co nejmilejší americký úsměv a doufala, že to nebude vypadat moc trapně, "kolik je ti vlastně let? Šestnáct?"
Úmyslně jsem mu přidala. A evidentně to zabralo. Na tváři se mu objevil potěšený úsměv.
"Před nedávnem jsem slavil patnáct."
"Páni, vypadáš na víc."
"Já vím, to bude tou výškou."
Asi dalších deset minut jsem hrabala v paměti nějaké flirtovaní fráze a snažila jsem se projevovat zájem. Nepřišlo mi to úplně fér, ale potřebovala jsem se o Edwardově rodině dozvědět něco víc.
Když už to vypadalo nadějně, zeptala jsem se: "Co to ten kluk říkal o Cullenových?"
"Že sem nejezdí?"
"Ano. Proč?"
"Vůbec bych ti to neměl říkat…"
"Neboj, já to nikomu nepovím." Zase jsem se usmála.
"Tak dobře, ale ode mě to nemáš. Vyprávěl mi to táta, ten to má zase od quileutských starších, ale většina z nás, těch mladších, už tomu nevěří."
"Čemu?"
"Je to jenom taková strašidelná historka."
"To mě zajímá."
Další úsměv; sama sobě jsem se divila.
"Nás, Quileuty, přirovnávají k vlkům. a nás nesnáší jeden další druh. A říká se, že jeden z našich starších kdysi v rezervaci potkal Cullenovic rodinu."
"A?"
"Lovili u nás."
"Kvůli tomu je tady nemáte rádi?"
"Víš, jaký je to druh? Který nesnáší vlky a je nenáviděn jimi?"
Zakroutila jsem hlavou.
"Upíři."
Hned potom se zasmál a já se pokusila jeho úsměv opětovat.
"Říkal jsem, že je to jen taková strašidelná historka. Lovili ale zvířata, takže by neměli být nebezpeční. Stejně je tu ale nechceme."
"Ale tvůj táta tomu věří?"
"Jo. On a pár dalších starších. Když doktor Cullen nastoupil do nemocnice, někteří z nás tam kvůli tomu přestali chodit. S Charliem se o tom tenkrát dost pohádali, ten má doktora Cullena rád."
"Jo, já vím."
Ani nevím jak jsem dokázala přežít zbytek výletu. Vím jen, že jsem nevnímala nikoho a nic. Cestou zpátky jsem zase ležela opřená o okýnko a poslouchala něco uklidňujícího, přestože to nemělo sebemenší účinek.

Když jsem se vrátila domů, Charlie už tu byl. Jen jsem ho pozdravila, řekla mu, ať si ohřeje už připravené jídlo, a vběhla do pokoje. Rychle jsem se osprchovala a šla si lehnout. Pustila jsem si-zase-iPoda, hlasitost vytaženou na maximum. Jen jsem se soustředila na ječivou hudbu, pokoušela se ignorovat všechny otázky, které mi v mysli vyvstávaly. Nevím, po kolika hodinách se mi podařilo konečně usnout, ale rozhodně to nebyl spánek, který by stál za to.
A tohle nebyl sen, po kterém bych toužila.
Stála jsem v lese a zírala do neznáma, když v tom jsem ucítila, jak mě někdo začal tahat za ruku.
Jacob.
"Pojď Bello! Rychle!"
Jen jsem tam stála a nedokázala se pohnout.
"Bello, tudy!" Mikův hlas vycházel ze stejného směru, kam se mě snažil odtáhnout Jacob. Ale v tu chvíli najednou padl na zem a na místě, kde ležel, zůstal stát vlk.
"Jacobe." Vydechla jsem neschopna další reakce. Vrčel a cenil zuby na něco, co stálo za mnou.
Otočila jsem se. Stál tam Edward.
"Pojď ke mně Bello." Promluvil.
Jacob-vlk se postavil mezi nás, aby mi znemožnil jakkoliv se pohnout.
"Nechoď tam, Bello!" volal Mike.
Udělala jsem krok vpřed a Edward se na mě usmál. Ztuhla mi krev v žilách, když jsem si uvědomila, co vlastně vidím. Jeho zuby…

S trhnutím jsem se probudila. iPod se válel na zemi a já byla přiškrcená sluchátky. Podívala jsem se na budík-teprve půl páté ráno. Vstala jsem a šla se podívat z okna-Charlie byl pryč, zase rybaří.
Přemýšlela jsem nad tím, co teď budu dělat. Byla neděle, na jakoukoliv činnost bylo brzo, na spánek pozdě. Chvíli jsem jenom tak ležela pod peřinou, dívala se do stropu a snažila si srovnat myšlenky. Pokoušela jsem se ujistit sama sebe, že to, co se mi právě zdálo, bylo jen a pouze reakcí na historky, které mi Jacob na pláži vyprávěl.
Nevím, jak dlouho jsem byla duchem nepřítomna. Jen jsem věděla, že mi to k ničemu nebude.
Když už se zdálo nesnesitelné zůstávat na jednom místě, zvedla jsem se a došla do koupelny. Stála jsem pod sprchou, dokud jsem nevypotřebovala veškerou teplou vodu a potom, zabalená v ručníku, jsem přeběhla do pokoje. Převlékla jsem se, šla si vyfénovat vlasy. Zdržovala jsem se tím jak nejdéle to šlo, ale potom jsem se vrátila do pokoje a zamířila rovnou k počítači. Zapnula jsem ho, ale chvíli trvalo, než se všechno načetlo a já se propracovala ke svému oblíbenému vyhledávači. Cítila jsem drobné bodání v žaludku, ale snídaně byla tak vzdálenou záležitostí, že jsem veškeré představy o ní rychle zadupala do země.
Ruce se mi třásly, když jsem do vyhledávače zadávala quileutská legenda.
Minuty dalšího čekání byly naprosto neskutečné. Ťukala jsem do stolu prsty, nakonec jsem se zvedla a šla si pustit nějakou hudbu, abych se alespoň trochu uklidnila. Stejně to nebylo nic platné.
Po několika nekonečně dlouhých minutách jsem konečně našla užitečné informace. Spíš jednu užitečnou-název knihy, ve které byla quileutská legenda spolu s dalšími. A co víc, mohla jsem si ji koupit jen kus od Forks-v Port Angeles.
Ano, koupit jsem si ji mohla a vlastně jsem to měla v úmyslu, ale to nic neměnilo na faktu, že bylo něco málo po páté ráno a v tuhle dobu jsem se tam rozhodně vypravit nemohla.
Takže jsem pokračovala.
Po celkem dlouhém rozvažování jsem do vyhledávače zadala další slovo.
Upír.
Nevím, jestli to tak skutečně bylo, a nebo se mi to jen zdálo, ale hledání těchhle informací trvalo ještě déle. A prokousávání se přes stránky o tetování, hudbě a podivném oblečení, k těm užitečným, se zdálo být nekonečné. Ale přeci.
S nadsázkou řečeno-má záchrana. Upíři od A do Z.
Pomalu jsem si pročítala odstavec za odstavcem. Jen málo z toho, co tu bylo, se nějak podobalo všemu, co jsem viděla ve filmech, a ještě míň by se toho dalo napasovat na Edwarda. Ale to ještě nic neznamenalo.
Dozvěděla jsem se o upírech, kteří žili v snad celé Evropě. A pouze jeden z nich, který údajně nelovil lidi, ve mně probudil jakousi naději, že situace přeci jen nemusí být tak zlá. Naproti tomu potvrzoval Jacobovu teorii a to už tak slibné nebylo.
Docházela mi trpělivost a tak jsem všechno pozavírala, ale počítač ještě nevypnula. Připadala jsem si naprosto směšně. Hledala jsem tady informace o upírech. Měla jsem chuť na dvě věci-namlátit si a nebo se sama sobě hlasitě vysmát.
Ale neudělala jsem ani jedno z toho.

5. Smíření

17. ledna 2009 v 17:16 | Juanita |  Na pokračování...
'Jenom ne tohle!' zaúpjela jsem, když jsem uvízla za Edwardovým Volvem při výjezdu ze školních pozemků. Čekal, až k němu dojdou sourozenci, ale ti byli zoufale v nedohlednu. Potlačovala jsem nutkání trochu mu pocuchat nárazník a tak každá chvilka, která tohle čekání prodlužovala, byla bolestná. Podívala jsem se dozadu, abych zjistila, jak velká fronta už tam je a všimla jsem si, jak na mě Tyler mává. Nedala jsem nijak najevo, že o něm vím. To by mi tak chybělo. Ani nevím jak, najednou stál a ťukal na moje okýnko. Do půlky jsem ho stáhla.
"Ahoj Tylere. Promiň, jsem tady zaseknutá za Cullenem." Pokusila jsem se o úsměv, ale byla z toho spíš takový grimasa. Nezdálo se, že by mu to nějak vadilo.
"Jasný. Víš, říkal jsem si, jestli mě nechceš pozvat na ples?"
Měla jsem chuť otevřít a praštit ho dveřmi, ale on nemohl za to, že Erick a Mike, kteří mě pozvali před ním, už jaksi přelili pohár mojí trpělivost.
"Tylere, já tady o víkendu vůbec nebudu. Jedu do Seattlu."
"Aha. Tak si to užij."
"Díky. Ty taky-myslím ten ples."
"Ale počítám s tebou na stužkovací slavnost."
Než jsem cokoliv stihla odpovědět, byl pryč. Podívala jsem se před sebe ve snaze se uklidnit, ale to mi nevyšlo. Sklouzla jsem pohledem na Jaspera, který zrovna nasedal a hleděl na mě se zvláštním zájmem v očích. Ucukla jsem a všimla si Edwarda, jak se otřásá smíchy, jako kdyby celý rozhovor s Tylerem slyšel. Zvedla jsem nohu z plynu, abych přeci jen neprovedla nějakou hloupost. A pak, díky bohu, odjel.

Další den jsem byla odhodlaná ho na biologii ignorovat s ještě větší vervou, než dosud. Když jsem přišla, opět tam nebyl. Zvedla jsem úlevně oči vzhůru a šla se posadit. Se sluchátky v uších jsem si podpírala bradu rukou a dívala se do neznáma. Pak jsem zaregistrovala pohyb vedle sebe, ale neudělala jsem vůbec nic. Sledovala jsem, jak si posouvá židli blíž ke mně a změnou jeho chování jsem byla trochu překvapená. Potom začala hodina a já byla nucena hudbu vypnout.
"Ahoj." Pozdravil mě zase tím melodicky tichým hlasem.
"Čau." Odpověděla jsem stroze.
"Pořád se zlobíš?"
Zdálo se, že se chce začít smát a to mě vytočilo ještě víc.
"Já? Pokud vím, tak to ty jsi byl poslední dobou strašně příjemný." Vyjela jsem na něj. Teď už se smál. "Jasně. Směj se, když jsem tak hrozně směšná." Nasupeně jsem se otočila.
"Omlouvám se. Ale přece se ještě nebudeš zlobit."
"Ne? Chceš se vsadit?"
"Ne. Já už stejně vím, jak to dopadne."
Zpozorněla jsem-teď nežertoval.
"Fajn, ale něco mi budeš muset slíbit."
Teď zase zbystřel on.
"Co?"
"Až příště budeš mít zase nutkání začít mě ignorovat, dej mi prosím tě včas vědět."
Na obličeji se mu rozlil úsměv. "To by šlo. Slibuji."
"Fajn."
"Takže už se nezlobíš?"
"To jsem neřekla."
Ale myslela.
Když hodina skončila, čekala jsem, že se zase sbalí a rychlostí blesku odejde, ale neodešel. Než stačil promluvit, přiřítil se Mike.
"Tak co, budeš mít v sobotu čas? Bude hezké počasí, takže budeme konečně moct jet na ten výlet."
"Jasný. Ráda."
"Tak dobře, sejd…"
"Uvidíme se na obědě." Přerušil ho Edward a podíval se na mě. Pak teprve odešel. Chvíli jsem za ním jen tupě zírala, pak jsem se otočila zpátky na Mika.
"Promiň, co jsi to říkal?"
"Že se sejdeme u nás v obchodě v osm."
"Tak jo, budu tam. Teď musím běžet."
Další hodinu, trigonometrii, jsem s Jess přežila jen ztěží. Pořád se ptala na Edwarda, což mě vytáčelo. Musela mít taky nějaký radar. Nejhorší na tom bylo vědomí, že po obědě se jí už nezbavím.
Do jídelny jsem skoro běžela, ale jak jsem sebe samu znala, bylo jasné, že když se budu pohybovat takhle rychle, co nejdřív ztratím kontrolu a někde se natáhnu. Takže když už jsme se blížili do jídelny, zpomalila jsem a obezřetně vešla. Ale pocítila jsem vlnu zklamání, když jsem viděla, že nesedí u stolu s ostatními sourozenci. Možná to nemyslel tak, jak jsem myslela, že to myslel, nebo mu do toho zase něco vlezlo.
"Cullen na tebe zase zírá." Řekla Jessica a vytrhla mě tak z mé deprese. Podívala jsem se směrem, kterým zírala ona a skutečně. Seděl sám u stolu a když viděl, že se na něj dívám, pokynul mi prstem, abych k němu přišla.
"Cože?" vyvalila Jessica oči. Já jsem rychle sebrala sodovku, než mohla pokračovat.
"Ty nebudeš jíst?" zeptal se mě, když jsem se posadila.
"Ne, nemám hlad. A ty?"
"Ne, díky." Ušklíbl se a já jsem mu to oplatila-ovšem ne tak okouzlujícím způsobem, samozřejmě.
"Nemám Newtona rád." Zavrčel pohled přilepený někam za má záda.
"Cože? Proč?"
"Protože on nemá rád mě." Nevesele se uchechtl. "Zrovna teď přemýšlí, jestli ti neubližuju. Asi tě za chvíli přijde rytířsky zachránit."
Naštvalo mě, s jakým výsměchem o tom mluvil.
"Nenapadlo tě, že by mě to mohlo potěšit?" opáčila jsem trochu podrážděně, ale jak jsem se tak poslouchala, nebylo to z mého tónu hlasu slyšet. Alespoň mi to tak přišlo.
"Naštvala ses?"
"Nevyhýbej se odpovědi."
"Chtěla bys, aby tě Newton přišel vysvobodit z mých spárů?"
Teď už se přímo vysmíval a ani se nesnažil to maskovat. A já se pro změnu nepokoušela skrývat svůj hněv.
"Přestaň si z něj utahovat. Alespoň se mi jeden den nevěnuje jen proto, aby se na mě další den mohl vykašlat. Nebo mi nezachraňuje život proto, aby mě o něj další den mohl svým chováním připravit sám."
Vyštěkla jsem na něj mnohem podrážděněji, než jsem měla v úmyslu a došlo mi, možná i jemu, že ač jsem se pokoušela sebevíc pohřbít v sobě tuhle křivdu, úplně se mi to nevyvedlo.
'Přinejmenším o nervy.' napadlo mě, ale to by znevažovalo všechno, co jsem ze sebe teď pracně vysoukala.
"To si myslíš?"
Veškerý humor se z jeho hlasu vytratil. Byl vážný a v jednu chvíli mi přišlo, že se v jeho očích zračila lítost a bolest.
"Ne, já to vím. Ty prostě jen lituješ toho, že jsi mě tam nenechal umřít."
"Proč se náš hovor vždycky musí stočit k tomuhle?" zaprosil tiše.
Nakláněli jsme se k sobě a nakonec jsme u sebe byli tak blízko, že bylo až beznadějně snadné se dotknout jeho krásné tváře.
"Protože jsi mi ještě neodpověděl."
"Na co zase?" vyštěkl. Opět podrážděný.
"Ty víš na co."
Seděl a sledoval mě. Začínala jsem si myslet, že nemá v úmyslu vůbec odpovědět.
"K čemu to?" zeptal se zase tím zkroušeným hlasem.
Zarazila jsem se. Vlastně měl pravdu, nepotřebovala jsem znát odpověď, ale moje zvědavost byla silnější.
Než jsem cokoliv stačila říct, promluvil.
"Bylo by lepší, kdybychom nebyli přáteli."
Jestli jsem předtím byla zaražená, tak teď jsem k židli přimrzla.
"Protože…?"
"Nejsem pro tebe dobrý přítel."
"Aha."
Ne příliš adekvátní odpověď, ale na nic lepšího jsem přijít skutečně nemohla.
"Proč?" zeptala jsem se, když mi došlo, že on se promluvit nechystá.
"A jsme zase u toho." Povzdechl si a otočil se jiným směrem.
"U čeho?"
"Zase se mě vyptáváš."
"Divíš se?" snažila jsem se mluvit klidně, ale něco mi říkalo, že stejně ví, že ke klidu mám daleko.
"Ne, vlastně ne." Usmál se.
"Takže?"
"Ty toho vážně nenecháš, viď?"
"Ne. Mám své teorie, takže si musím vybrat."
"Teorie? To mě zajímá."
Jejda. Neměla jsem v úmyslu mu je vyprávět; tentokrát jsem se otočila já.
"Nepovíš mi je?"
Hlas měl tichý a hedvábný, hlavu nakloněnou na stranu a zpod řas mě rentgenoval tím svým omamujícím pohledem.
"Ne."
"Probudila si mou zvědavost."
"To je možné."
"Prosím."
Pohrávala jsem si s víčkem u lahve, abych se na něj nemusela dívat. Bylo nad slunce jasné, že kdybych čelila jeho pohledu, řekla bych úplně všechno včetně pinu na mobil.
"Prosím!" zaprosil znovu ještě naléhavěji.
"Budeš se mi smát."
"Nebudu, slibuju. Jenom jednu malou teorii."
Vzhlédla jsem-bylo mi jasné, že to ze mě stejně nakonec vytáhne. Nasadila jsem co nejlhostejnější tón.
"Třeba tě kousl radioaktivní pavouk."
Zasmál se.
"To není moc originální."
"Nepovídej." Odsekla jsem nevrle. "Slíbil si, že se nebudeš smát. Už ti nikdy nic neřeknu."
Pokoušel se nasadit vážný výraz, ale moc dobře mu to nešlo.
"Ani pavouk, ani kryptonit."
"Hm, to je ale škoda."
"Zlobíš se?"
"Ne."
"Ale ano, zlobíš."
Mlčela jsem.
"Asi bychom už měli jít, nemyslíš?" promluvil po chvíli a já si uvědomila, že jídelna se mezitím vylidnila. Popadla jsem batoh a zvedla se ze židle.

Vyšli jsme ven, ale Edward zamířil k parkovišti.
"Co…?"
"Já už do školy nejdu, s Emmettem dneska odjíždíme. Prodloužený víkend."
"Aha."
Snažila jsem se, aby neslyšel můj zklamaný tón, ale podle jeho shovívavého pohledu a úsměvu jsem pochopila, že mu to došlo.
"Neboj, uvidíme se v pondělí."
"Tak si to užij."
"Ty taky. Ten výlet, myslím." Dodal rychle.
"Jo tohle." Zabručela jsem.
"Netěšíš se tam?"
"Pokud opomenu, že tam jede Lauren, která mě nesnáší, to celkem jde."
Zase se usmál.
"Co je?"
"Nic." Rychle se otočil. "Budu muset už jít-Emmett už čeká."
Podívala jsem se stejným směrem a skutečně-vysoká a mohutná postava se opírala o stříbrné Volvo.
"Tak ahoj."
"Ahoj."
Už jsem byla pár metrů daleko, když jsem ho uslyšela.
"Bello!"
Rychle jsem se otočila.
"Ano?"
"Mám ještě jeden dotaz. Příští sobotu…"
"Už zase si ze mě děláš srandu?"
"Ne. Nech mě domluvit, prosím tě. Jedeš do Seattlu opravdu, anebo to byla jenom výmluva?"
"Jedu. Proč?"
"Nechceš doprovod?"
"Doprovod? Koho?"
"Mě."
Už zase se smál, jako bych byla mentálně retardovaná.
"To myslíš vážně?"
"Smrtelně vážně."
"Tak fajn."
Jen se usmál a vydal se k autu, když…
"Bello!" zavolal znovu.
Znovu jsem se otočila.
"Dej na sebe pozor. Pokud možno nespadni do oceánu, nenech se přejet ani nic podobného, ano?"
Nevesele jsem se usmála.
"Pokusím se."
"Myslím to vážně. Opatruj se."
Nestačila jsem odpovědět a už zase mířil ke svému autu. Chvíli jsem jenom tak stála, než mě vyrušilo zvonění. Přidala jsem do kroku a vběhla do třídy. Včas.

4. Znovu a nashledanou

17. ledna 2009 v 17:15 | Juanita |  Na pokračování...
Ráno jsem se probudila, napůl přiškrcená sluchátky a pořád unavená. Sešla jsem dolů do kuchyně, Charlie už tu nebyl, ale na stole mi nechal vzkaz. Psal, že se vrátí pozdě a že mu večeři připravovat nemusím. Oddechla jsem si-nepřišel ani na to, že se něco stalo, ani na můj předstíraný spánek. Potom jsem ale papír ledabyle položila zpátky na stůl a všimla si, že je na druhé straně něco napsané. Poznala jsem tátovo písmo. Stálo tam:

Bells, doufám, že se včera nestalo nic vážného. Dneska se vrátím pozdě a večeři mi chystat nemusíš. Dej na sebe pozor. Táta

Nechápala jsem to, ale ti dospělí měli snad radar na problémy svých dětí. Achjo. Povzdechla jsem si, snědla misku cereálií a zapila to pomerančovým džusem rovnou z krabice. Nádobí jsem hned umyla a uklidila a s menším zpožděním jsem se vydala na cestu.
Pozitivní na vzkazu od táty byly dvě věci; za prvé, konečně jsem přemýšlela nad něčím jiným než nad Edwardem, protože jsem se topila ve směsici pocitů spojené se starostlivostí, kterou táta projevil a zároveň proto, že mi došlo, že jsem se v něm pletla-nedal se tak snadno oblafnout a to znamenalo, že pokud se mu nechci svěřovat-a to jsem v úmyslu rozhodně neměla- budu si muset dávat větší pozor, až budu zase něco předstírat; za druhé, vrátí se pozdě, takže moje únava se snad trochu zamaskuje a já budu mít dost času na to, abych se zklidnila po dalším dni ve škole.

Zaparkovala jsem a beze slov jsem se přidala k Angele a Jessice. Podle toho, že se mě Jess na nic nevyptávala jsem usoudila, že jí Angela o mé včerejší nevolnosti neřekla a Mike evidentně taky ne.
Celý den ubíhal pomalu a já jsem si jen skepticky čmárala do rohů mých sešitů a doufala, že to bude co nejdřív za mnou. Sice byla teprve středa, ale každý uplynulý den je dobrý den.
Na oběd jsem šla bez sebemenší živené naděje, že Edwarda uvidím-ať už dneska nebo kdykoliv jindy-a o to větší bylo moje překvapení, když jsem uslyšela Mika.
"Tak on toho přeci jenom nenechal." Řekl trochu nakvašeně.
Vzhlédla jsem a zalapala po dechu.
Seděl tam, na svém místě. Sako přehozené přes opěradlo židle, černé tričko s dlouhým rukávem a jeho vlasy dnes vypadaly, jako když v sobě mají zlaté odlesky.
"To jo." Zareagovala jsem na Mikovu poznámku, abych v něm nevzbudila podezření, mimochodem pádné podezření, že snad mám radost.
Přišla jsem k lavici a práskla taškou. Vyndala jsem si učebnici, sešit a penál. Nechala jsem to jenom tak poházené na lavici, tašku shodila dolů a posadila se. Byla jsem odhodlaná se na něj vůbec nedívat, ignorovat ho a celkem by se mi to možná i povedlo, kdyby to nepokazil on.
"Ahoj." Pozdravil mě tichým a melodickým hlasem. "Ty jsi Bella Swanová, viď?"
Ta poslední věta mě přinutila se na něj otočit. Neřekl prostě Isabella jako všichni ostatní.
Neříkala jsem nic a tak pokračoval on.
"Já jsem Edward Cullen. Minulý týden jsme neměli příležitost se pozdravit."
'Měli, ale ty jsi to zvoral.' napadlo mě.
Byl trochu překvapený tím, že mlčím, což mi moc nevadilo, a tak pokračoval dál.
"Byl jsem hrubý, chtěl jsem se ti za své chování omluvit. Neměl jsem nejlepší den."
Usmál se a o to byl krásnější. Nejspíš si myslel, že jsem naštvaná a proto mi to chtěl vysvětlit. Byla jsem, ano, byla, ale jen do chvíle, než promluvil. Potom jsem byla jen trochu podrážděná a po tomhle úsměvu už ani to ne.
"Jasný." Odpověděla jsem stručně a celkem lhostejně, protože jsem si pořád chtěla udržet alespoň trochu hrdosti a mého předchozího rozladění. Zase jsem se odvrátila pryč, ale pořád jsem cítila, jak na mě zírá.
Potom nám začali rozdávat mikroskopy. Profesor nás seznámil s úkolem a já jsem se jen v tichosti radovala-tuhle laborku už jsem kdysi dělala. Ideální.
"Dámy mají přednost, kolegyně." Usmál se na mě, ale já se na něj pořád jenom dívala.
"Nebo taky ne." Úsměv pohasl.
"Ale ano." Řekla jsem a usmála se. Všechen vztek byl pryč.
Jen na vteřinku jsem se podívala do mikroskopu. "Profáze." Řekla jsem.
"Dovolíš?" zeptal se pořád zdvořilý a milý. Popostrčila jsem mu mikroskop. Letmým pohledem to zhodnotil, přikývl a úhledným elegantním písmem to zapsal na náš pracovní list.
Vzal další sklíčko a podal mi ho. Přitom se zlehka dotkl mojí ruky. Jeho prsty byly studené, ale to nebyl důvod, proč jsem ucukla. Ve chvíli ,kdy jsme se dotkli, jako by mnou projel elektrický proud.
"Promiň." Zamumlal a sám se do mikroskopu podíval.
"Anafáze."
"Dovolíš?" zeptala jsem se ho co nejlhostejnějším tónem, kterého jsem byla schopná. Zase se usmál a přisunul mi mikroskop. Jen jsem přikývla.
Sakra.
Byli jsme hotoví jako první a profesor, překvapený tím, že nic neděláme ještě před půlkou hodiny, k nám přistoupil. Podíval se na pracovní list a potom na Edwarda.
"Ale Edwarde, mohl jste Isabellu nechat, aby si to zkusila sama."
"Bella," opravil ho zřetelně, čímž mě poněkud vyvedl z míry-zase-, "vlastně identifikovala tři z pět."
"Vy už jste tuhle práci dělala, slečno Swanová?"
"Ano, kdysi ve Phoenixu."
"Hmmm."
Potlačovala jsem úsměv, dokud se k nám neotočil zády.
"Takže ty jsi z Phoenixu?" zeptal se mě Edward.
"Ano. I když, jak se to vezme."
"Proč?"
"Po tom, co jsem se narodila, jsem žila tady. Až pak jsem se s mamkou přestěhovala do Phoenixu. A teď jsem zase tady."
Povzdechla jsem si a to mu neuniklo.
"Proč?"
"Proč co?"
"Jsi zase tady?"
Bylo zvláštní, jak snadno ze mě odpovědi padaly. "Máma se znovu vdala."
"Aha. A ty ho nemáš ráda."
"Ne, to ne. Phil je fajn, ale hodně cestuje. A maminka bez něj byla hrozně nešťastná."
"Tak tě poslala sem."
"Nikdo mě nikam neposlal." Odsekla jsem. "Jela jsem sama."
"Ale proč, když se ti tady nelíbí?"
"Proč tě to vůbec zajímá?"
Mou otázku ignoroval. Dál se do mě vpíjel očima a dál se ptal. A já dál odpovídala.
"Proč nemáš Forks ráda?"
"Nesnáším déšť."
Zasmál se. "Tak to se ti tu potom nebude líbit nikdy."
"Já vím." Zabručela jsem a on byl zase vážný.
"Tak se vrať zase do Phoenixu, ne?"
"To nejde. Mamka by se musela vrátit taky a bez Phila by byla zase nešťastná. Začalo by to všechno nanovo."
"Ale tady jsi zase nešťastná ty."
"No a? odsekla jsem znovu.
"To mi nepřipadá fér."
"To ti to nikdo ještě neřekl? Život prostě není fér."
"Někde už jsem to slyšel." A předstíral přitom zadumaný výraz, což mě pobavilo a začala jsem se smát.
A potom jsem si něčeho všimla.
"Nosíš kontaktní čočky?"
Trochu ho ta otázka zaskočila. "Ne, proč?"
"Předtím jsi měl oči černé, teď jsou…"
Špatně se to specifikovalo.
"To bude asi tím světlem."
V tu chvíli zazvonilo a Edward zmizel stejně rychle, jako předtím.

Dlouho jsem nad tím rozhovorem přemýšlela-zbytek dne, v noci, kdy jsem nemohla spát, i ráno. Ovšem jen do chvíle, než jsem si všimla bílé nadílky venku.
Sníh.
Jestli jsem déšť nesnášela, tak jsem sníh přímo nenáviděla. Mimo to jsem se musela vyhnout všem nadšencům, kteří si budou chtít před vyučováním dát sněhovou bitvu. Vyjela jsem dřív a k mému velikému překvapení se mi to cestou vůbec neklouzalo a žádný smyk jsem nedostala. Pochopila jsem až ve škole.
Vystoupila jsem ven z auta a šla si prohlédnout pneumatiky. Měla jsem na nich sněhové řetězy-Charlie musel vstát kdovíjak brzy jen proto, abych ve zdraví dojela do školy. Najednou se mě zmocnila něha a vědomí, že, jen co ho uvidím, mu musím poděkovat.
Ale mé poklidné rozjímání něco překazilo.
Odehrálo se hned několik věcí najednou.
Za prvé, Edward stál u svého auta, několik metrů, možná desítek metrů, daleko a sledoval mě s poplašeným výrazem, oči plné děsu. Za druhé, po namrzlém parkovišti se řítila dodávka, jeden smyk za druhým. A za třetí, ta dodávka se řítila na můj náklaďáček a hlavně… na mě.
Nestihla jsem ani zavřít oči.
V tom mě něco studeného popadlo a strhlo na zem tak rychle, až jsem se z té rány praštila do hlavy. Nic jsem neviděla, jen jsem slyšela tiché zaklení a ten hlas jsem bezpečně poznala. Dál jsem jen ležela na zemi, když v tom mě něco chytlo za nohy a zase stejně neuvěřitelnou rychlostí, že z nich byla jen rozmazaná šmouha. Někdo mě pevně uchopil v náručí a potom se ozvala ohlušující rána. Otřásla jsem se a až ve chvíli kratičkého ticha, kterém následoval poplašený křik a brek všude kolem, jsem otevřela oči.
Dívala jsem se do hnědo-zlatých očí Edwarda Cullena. Pevně mě držel v náručí a jen se na mě díval.
"Nehýbej se, prosím tě." Řekl tichým hlasem, když zaznamenal mé chabé pokusy o vymanění se z jeho ocelového sevření. Neposlechla jsem, ale po chvíli bylo jasné, že to stejně musím vzdát. A v tu chvíli se on odtáhl co nejdál ode mě. Zase.

Bylo potřeba pěti saniťáků a dvou profesorů, aby dodávku odtáhli pryč. Pohlédla jsem ještě jednou na tu dodávku a šokem jsem vytřeštila oči. V plechu byla prohlubeň, která přesně odpovídala Edwardovým ramenům. A zatímco on si v klidu odkráčel a vezl se sanitou vepředu, já jsem musela na nosítka a co hůř, byl tam i táta. A co bylo nejhorší-volal Reneé.
V nemocnici tomu nebylo jinak-Edward proklouzl, zatímco mě strčili na pohotovost a musela jsem na rentgen a kdoví co dalšího. Do pár minut přivezli Tylera, který řídil tu dodávku. Ten se mi pořád dokola omlouval a omlouval, po chvíli jsem ho vůbec nevnímala.
Pak se ve dveřích objevil mladý a krásný doktor. Jistě, mladých a krásných lékařů je hodně, ale tenhle byl hezčí než všechny filmové hvězdy dohromady. To musel být doktor Cullen.
"Tak jak na tom jste, slečno Swanová?"
"Je mi fajn." Zopakovala jsem. Snad posté.
"Váš rentgen vypadá dobře. Teplota i tlak celkem v normě. Myslím, že není důvod si vás tu dál nechávat."
"Uf."
Zlehka se usmál.
Seskočila jsem z postele, ale zavrávorala jsem. Chytil mě, znovu posadil na postel a starostlivě si mě prohlížel. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že se o zeď opírá Edward a směje se.
"Jsem vážně v pořádku." Řekla jsem, když jsem si všimla, že by chtěl doktor něco namítnout.
"Přesto tady máte něco na bolest. Kdyby vás často bolela hlava, nebo se vám motala, přijďte. Edward říkal, že jste se praštila."
Střelila jsem po něm nasupeným pohledem, který ho o to víc pobavil, a otočila jsem se zpátky na doktora. "To ano, ale díky němu jsem nedopadla ještě hůř."
"vážně." Řekl trochu chladně a otočil se na Tylera. Z rozmáchlého podepisování mé karty se přehoupl na soustředěnou práci s jeho snímky. Můj radar zablikal-doktor Cullen s tím má něco společného.
"Mohla bych s tebou mluvit?"
Edward se mnou neochotně vyšel z místnosti ven.
"Co je?"
"Jak si to dokázal?"
"Co?"
"Dostat se ke mně tak rychle. Stál si u svého auta."
"Nestál."
"Praštila ses do hlavy, nevíš, co mluvíš, Bello."
"Ale vím. Ani Tyler tě tam neviděl. A mimo to… ta dodávka…"
"Co?" vyštěkl netrpělivě.
"Měla mi přejet nohy, ale ty si je zvedl. Měla mě přejet na placku, ale ty…"
"Já co?"
"Zastavila se."
"Zastavila se?"
"O tebe."
Absurdní, já vím.
Zasmál se. "Myslíš, že ti to někdo uvěří?" vyštěkl potom.
"Já to nikomu vykládat ale nebudu."
Ztěží jsem ovládala svůj hněv.
"Tak co chceš?"
Byl čím dál tím víc protivný a naštvaný.
"Slyšet pravdu. Dlužíš mi vysvětlení…"
"Zachránil jsem ti život, nedlužím ti vůbec nic."
Napětí stoupalo.
"Nemůžeš mi prostě jenom poděkovat a nechat to být?"
"Děkuju."
"Ty toho nenecháš, že ne?"
"Ne."
"Pak…" zarazil se, "pak doufám, že ti nevadí zklamání."
Otočil se a odcházel, když jsem na něj zavolala.
"Proč… proč ses vůbec obtěžoval?"
"Nevím." Zamumlal a odešel.
Potlačovala jsem slzy, ale nevěděla jsem, jestli hněvu, nebo bolesti. Každopádně té noci hrál Edward v mých snech hlavní roli.
Vlastně spíš v jednom snu, který se hodiny a hodiny mého chatrného spánku opakoval. Vždycky se zjevil ze tmy, podíval se na mě, otočil se a odešel. Ať jsem za ním běžela seberychleji, nemohla jsem ho dohonit; ať jsem volala sebehlasitěji, neotočil se. Nic.

Do školy se mi šlo s těžkým srdcem. Nejen kvůli Edwardovi, ale především zásluhou té nehody. Byla jsem si jistá, že Tyler se mi donekonečna bude omlouvat a že si mě každý bude všímat jako první den. A stalo se. Ovšem-po biologii mi dělal starosti už jen Edward.
Když jsem přišla do učebny, ještě tam nebyl. Trochu se mi ulevilo. Když potom přišel, přátelsky jsem ho pozdravila, abych mu dala najevo, že se nezlobím, ale on si mě vůbec nevšímal. Jen něco zahučel. A takhle to šlo den co den. Ignoroval mě, jako bych nebyla ani vzduch a já se pokoušela o totéž. Jen jsem nedokázala pochopit proč.
Po čase jsem dospěla k jednoznačnému rozhodnutí-prostě lituje, že mi zachránil život. Je přesvědčen, že mě měl nechat umřít. A tohle bolelo ještě víc. Představa, fakt, že lituje toho, že mě nenechal umřít, mě užírala a spalovala jako oheň. Jak může někdo něčeho podobného litovat? Jak toho může litovat on?

Twilight The Score

10. ledna 2009 v 18:57 | Juanita |  Hudba

Twilight The Score můžete stáhnout zde

http://i487.photobucket.com/albums/rr233/DuyarsIz/TwilightTheScore.jpg

Twilight soundtrack

10. ledna 2009 v 18:45 | Juanita |  Hudba
Twilight soundtrack můžete stáhnout zde

Obrázky


Bella a Edward :)

10. ledna 2009 v 16:11 | Juanita |  Obrázky








3. Temnota

10. ledna 2009 v 15:53 | Juanita |  Na pokračování...
Srdce se mi málem zastavilo, když jsem vstoupila do učebny na hodinu biologie. Seděl tam Edward a ať už jsem to tak chtěla nebo ne, bylo vedle něj jediné volné místo a, přesně jak jsem předpokládala, profesor mě tam posadil.
Jen, co jsem se k němu přiblížila, odsunul se s židlí co nejdál ode mě, jak jen mu to stůl dovoloval.
Položila jsem si učebnici i tašku na lavici a posadila se. Srdce mi pořád bušilo, jako by mi chtělo vyskočit z hrudníku. Nedokázala jsem potlačit zvědavost a podívala jsem se na něj. Okamžitě jsem litovala. Sledoval mě, oči černé jako noční nebe bez mráčků, jednu ruku v klíně zaťatou v pěst a druhou si zakrýval ústa. Byl celý ztuhlý a jen mě s pohledem nahánějícím strach sledoval. Odtrhla jsem od něj oči a odsunula se také, co nejdál to šlo. Nepříjemně jsem si uvědomovala, že se klepu a tep se mi pořád zrychloval. Bála jsem se. Seděla jsem v místnosti plné lidí a stejně jsem se ho kdovíproč bála.
S každou další minutou se mi dech zpravidelňoval, ale pokaždé, když jsem zabrousila pohledem jeho směrem, a viděla, jak křečovitě svírá ruce v pěst, zase se mi zamotala hlava.
Abych mezi námi vytvořila jakousi zeď, nechala jsem přepadnout vlasy přes levé rameno, ale to jsem nejspíš neměla dělat. Edward v tu chvíli bouchnul zaťatou pěstí do spodní strany stolu. Trochu jsem nadskočila a pár hlav se po něm ohlédlo.
Uvítala jsem zvonění.
Jen, co profesor skončil, vymrštil se ze židle. Ani se neobtěžoval uložit učebnice do tašky. Vyběhl postranními dveřmi pryč.
Najednou jsem si uvědomila, že se mi hrnou slzy do očí. Nechápala jsem to. Nechápala jsem sebe samu.

Hodina tělocviku byla ještě větším utrpením, než jsem si ve svých nejhorších snech dokázala představit. Jedinou výhodou bylo, že do deseti minut všichni pochopili, jak hrozně nemotorná jsem a tak se mi s obloukem vyhýbali. Mike rytířsky bránil můj i jeho prostor, takže jsem se v posledních minutách mohla jen klidně flákat. To se mi hodilo, ale naproti tomu jsem měla dost času přemýšlet. O Edwardovi. A to už tak slibná zábava nebyla.

Když tohle utrpení konečně skončilo, vlekla jsem se do kanceláře odnést podepsaný papír-musela jsem ho dát všem profesorům. Byla jsem duchem nepřítomná a z věčného přemýšlení mě vytrhla až skutečnost, že v místnosti jsem nebyla sama. Za pultem stála paní Copeová, nic nového, ale naproti ní byl on. Edward.
"Ach ne." Zaprosila jsme tiše slabým hláskem.
A v tom se otočil.
Jeho oči opět ztvrdly, opět chytily ten nádech noci. Napřímil se, vystrčil čelist a vzdorovitě na mě pár vteřin zíral, než se otočil zpět na paní Copeovou.
"Vážně by to ještě nešlo přehodit?" zeptal se tichým a melodickým hlasem.
"Bohužel, drahoušku, ale jindy je plno."
"Když to jinak nejde. Děkuji." Usmál se ještě.
Rychle jsem pochopila, o co mu šlo-chtěl si přehodit biologii. Kvůli mně? Ale proč? Ani se mnou nemluvil; znal mě asi tak hodinu. Byl přeci nesmysl, aby ho někdo tak bezvýznamný jako já vyvedl z míry natolik, že uteče z hodin. Proč by mě měl nenávidět, když jsem mu nic neudělala?
Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem si ani nevšimla, že už chtěl odejít. Vlastně jsem si ani nevšimla, že už se dostal až ke mně.
"Dovolíš?!" Vyštěkl na mě, ale nebyla to otázka, nýbrž rozkaz. Jen jsem zvedla oči, podívala se na něj a doufala, že se v mém pohledu zračí hněv a ne lítost. Poodstoupila jsem dál a on zprudka rozrazil dveře a v tu ránu byl pryč.
Stála jsem tam a přemýšlela, proč vůbec něco říkal a proč to do mě rovnou nenapálil-možná by to tak bylo lepší. To bych si alespoň mohla namlouvat, že si mě nevšimnul.
"Tak, drahoušku, máš pro mě ty papíry?" vytrhla mě ze zamyšlení paní Copeová.
"C-cože?"
"Ty papíry, které ti měli podepsat profesoři."
"Ach tak. Ano, tady jsou."
Podala jsem jí je, ale ona mě nepřestala pozorovat, ani když je uložila mezi další hromadu, která na pultě ležela.
"Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?"
"Ne, já… jsem jenom trochu unavená."
V rychlosti jsem se rozloučila a vyběhla ven; ven, z téhle dusné a suché místnosti, kde bylo ještě snazší přemýšlet nad důvody jeho chování, pokud ovšem nějaké vůbec byly.
Rychle jsem přešla parkoviště nechtíc ho vidět. Doufala jsem, že za tu dobu, co jsem stála v kanceláři jako idiot na jednom místě, se už stihl dostat ze školních pozemků pryč.

Ať už to bylo mou vehementní snahou ho nevidět, nebo tím, že už tam jednoduše vůbec nebyl, Edwarda Cullena jsem ten den už neviděla. Vlastně jsem ho neviděla ani ten další den, ani další, ani ten po něm.
Den ode dne se snižovaly mé naděje na to, že ho vůbec kdy ještě uvidím. Jeho sourozenci vůbec nedávali najevo, že jeden z nich chybí-vlastně to nedával najevo vůbec nikdo. Krom mě. Jak zničující skutečnost.
Po pár dnech jeho nepřítomnosti; dnech, které se pomalu začínaly měnit v týdny; jsem to nevydržela a cestou do třídy jsem zastavila Angelu.
"Angelo," začala jsem "nevíš, proč není ve škole Edward Cullen?"
"Tak to netuším, Bello. Ale slyšela jsem, že prý nechal školy."
Srdce se mi zastavilo a čelist mi spadla. Rychle jsem si to ale uvědomila, takže jsem se pokoušela zase tvářit normálně. Rychle jsem se s Angelou rozloučila a běžela jsem na záchod. Nikdo tam naštěstí nebyl.
Postavila jsem se před zrcadlo a jenom se na sebe dívala. Vlastně se mi můj vlastní obraz rozpíjel před očima. Edward odešel. Odešel ze školy. Kvůli mně? To bylo absurdní, proč by to dělal? Nic jsem mu neudělala, nezná mě. Neměl k tomu důvod. Ale musela jsem si přiznat, že tak nemožné to zase nebylo. Odešel hned potom, co jsem přišla já. No a jeho reakce na mě… to ani nepotřebovalo komentář. Jen jsem si nedovedla představit, že by někdo jako on, krásný a dokonalý, utíkal kvůli někomu, jako jsem já. Bezvýznamné mrňavé holce, když se to tak vezme.
Neměla jsem ponětí o tom, jak dlouho tam stojím a zírám na sebe. Probral mě až Angelin hlas.
"Bello, jsi v pořádku?"
"Angelo. C-co-co tady děláš?"
"Poslal mě za tebou učitel, jsi tu zavřená už skoro půl hodiny."
"Půl hodiny?" opakovala jsem nevěřícně."
"Jo. Chvíli mu trvalo, než si všiml, že tam nejsi."
"Aha."
Křečovitě jsem se držela umyvadla a teď jsem se bála se ho pustit. Spíš jsem se děsila, že jen co se od něj odlepím, upadnu. Vrávoravě jsem se doplazila do třídy.
"Je vám dobře, slečno Swanová?" zeptal se mě profesor, jen co mě uviděl stát mezi dveřmi. Podle Angelina pohledu jsem pochopila, že musím vypadat naprosto příšerně.
"Jo jo, jsem v pohodě. Je mi jen trochu… zle."
Šla jsem si sednout na své místo a pokoušela jsem se ignorovat výbuchy smíchu, nebo Mikův starostlivý pohled. Když jsem zahlédla, že se už už chystá vstát, pokývala jsem na něj hlavou, aby tam zůstal.
Po zbytek hodiny jsem byla naprosto mimo. Nevěděla jsem, o čem je řeč. Vlastně jsem si nevšimla ani zvonění.
"Jsi v pohodě?"
Hlavu jsem si položila na lavici a snažila jsem se ignorovat Mikův hlas.
"Jo, dobrý."
K mému obrovskému štěstí byla tohle poslední hodina.

Pomalým krokem a o samotě-Mike odešel s Jessicou; poprosila jsem jí o to a ona samozřejmě okamžitě souhlasila a odtáhla ho pryč- jsem se táhla po parkovišti a doufala, že mě někdo přejede. Nebylo by to zase tak složité. Ale k mé obrovské smůle byla už většina studentů pryč a parkoviště se pomalu vylidňovalo a těch pár jedinců, kteří tu zůstali, měli tolik místa, že se mi mohli zvesela vyhnout snad všemi směry. Budu se muset nad svým sebevražedným plánem pořádně zamyslet. A v tu chvíli mi to došlo. Mezi těmi zbylými jedinci byla i Edwardova rodina. Pohled na ně, nebo spíš to, že se oni dívali na mě, mě přiměl přidat do kroku. Pár metrů před náklaďáčkem jsem skoro běžela. Začala jsem prohledávat tašku, až jsem v té poslední z posledních kapes konečně našla klíčky. Rychle jsem odemkla, nasedla a nastartovala. K mé veliké úlevě jsem zjistila, že už jsou pryč. Oddechla jsem si a opřela si hlavu o opěradlo. Zavřela jsem oči a pustila si něco uklidňujícího v rádiu, nebo spíš na cédéčku. Pak mi ovšem došlo, že čím déle tu budu sedět, tím větší je pravděpodobnost, že se za nějakým rohem objeví Mike a tentokrát ho odradí od hovoru se mnou leda tak to, že bych ho přejela. Možná ani to ne.

Rychle jsem vyjela ze školních pozemků, hudbu puštěnou naplno, ale to u klavíru nebylo nic moc platné-moje myšlenky to nepřebilo.
Celou cestu jsem se pokoušela potlačovat slzy odhodlaná vydržet to až domů a až tam se pořádně vybrečet. Nic platné. Asi v polovině cesty jsem už přes slzy skoro ani neviděla na cestu. Zastavila jsem u krajnice a nechala svoje tělo otřásat se v kratičkých vzlycích. Naprosté zoufalství ale vystřídal hněv, ale to slzám stejně nezabránilo, aby mi dál proudily po tvářích jako rozbouřená řeka. Řinula se jedna za druhou nedbajíc tomu, že teď jsem se leda tak vztekala na sebe, že mě docházel nějaký nevychovaný kluk takhle vyvést z míry. Možná nevychovaný a hrubý, ale krásný a neodolatelný.

Dojela jsem domů a zaparkovala. Díky bohu tu Charlie ještě nebyl, takže jsem v tichosti vklouzla dovnitř. V rychlosti jsem připravila něco k večeři a naškrábala vzkaz, že jsem si šla brzo lehnout, a vyběhla jsem do svého pokoje. Převlékla jsem se, neobtěžovala jsem se ani se umýt, a šla si lehnout. Ale nemělo to cenu. Stejně jsem se jenom převalovala na posteli a byla jsem natolik při smyslech, že jsem slyšela, jak Charlie přišel domů. A taky jsem byla natolik rozumná, abych předstírala, že spím, když vešel do mého pokoje. Nechtěla jsem vůbec nic vysvětlovat, protože jakkoliv byl Charlie nespolečenský, nebyl hloupý, aby si nevšimnul, že se mnou něco je. Jenom jsem tak ležela, čekala, až odejde, a potom jsem se zvedla a přešla pokoj na druhý konec a z šuplíku vytáhla iPoda. Malá, ale šikovná věc. Našla jsem co nejvíc uřvaný song a hlasitost vytáhla na maximum. Lehla jsem si a snažila se vnímat jen tu hudbu, která mi rvala uši. Po hodině, nebo dvou, jsem si mohla zazpívat také a po další hodince, nebo dvou, už jsem konečně neklidně usnula.


Kam dál